Holčička Cyrotóna

Cyrotóna se ráno probudila. Neotevřela oči, ještě chvíli si chtěla užít pocit, že spí. Se zavřenými víčky protáhla do daleka ruce i nohy a teprve potom koukla na svět. Do pokoje pronikalo skrz žaluzie pár šikmých slunečních paprsků. A pak jí to došlo. Jsou prázdniny! První den dvouměsíčního volna.

Vyskočila z postele a bosky ťapala v pyžamu do kuchyně. Máma už byla vzhůru, vařila čaj a okolo nohou se jí motal Šnap, malé vrtivé psisko jejich rodiny. „Mamííí, jsou prázdniny!“ vyhrkla Cyrotóna s rozzářenýma očima. „To se hned pozná podle toho, že vstáváš sama a nemusím tě z postele tahat,“ usmála se máma a dál připravovala snídani.

Cyrotóna snědla rohlík s máslem a vypila kakao, hned hup ze židle dolů a rejdila po bytě. Pustila Šnapa do ložnice rodičů, aby vzbudil tátu. Táta mručel „dejte to psisko pryč, než mě nadobro ulíže,“ ale nakonec vstal.

„Tatííí, co budeme dělat? Je první den prázdnin,“ vyzvídala Cyrotóna. „No co by, máme volno, pojedeme na chatu, tam si můžeš řádit, jak libo,“ odpověděl táta.

A jeli. Nejdřív naskládali spoustu věcí do auta. Tašku oblečení, věci k vodě, nějakou kytku, co máma nechtěla nechat v Praze, přepravku s morčaty Hlodáčkem a Chlupáčkem a nakonec si nastoupila Cyrotóna s mámou a tátou i pes Šnap, který ale jezdí autem tuze nerad.

Cyrotóna bydlela s rodiči v Praze ve třetím patře Libeňského činžáku s výhledem na protější činžák. V létě ale trávili hodně času na chatě u řeky Berounky. Z chaty nebyl výhled na činžáky, jako v Praze. Na chatě viděla Cyrotóna z okna svého pokojíčku údolí Berounky, kde se pásli koně a kudy fičel každou chvíli vlak. To se jí moc líbilo, takže když se jí někdo zeptal, kde bydlí, říkávala v Praze Libni, ale v duchu si myslela, že bydlí také tak trochu u Berounky. Cyrotóna se navíc ani nejmenovala Cyrotóna, ale Antonie. Když byla ještě úplně malé miminko u mámy v bříšku a rodiče nevěděli, jestli se narodí holka nebo kluk, začali jí říkat Cyrotóna. Když to bude kluk, bude se jmenovat Cyril, když holka, bude to Antonie. Narodila se holčička Antonie. Když trochu povyrostla, vyprávěli jí jednou, co se dělo před jejím narozením a také, jak jí říkali. Toničce se to tuze líbilo, takže sama sobě říkala Cyrotóna. Ve škole byla samozřejmě Tony nebo Tonička, doma jí říkali Tony, Tonka nebo taky trdlo nohatý a holka bláznivá a někdy také Cyrotóna. Sama pro sebe byla ale vždycky Cyrotóna. Až bude velká a stane se slavnou zpěvačkou, herečkou, spisovatelkou nebo tak něco, bude to používat jako svoje umělecké jméno, rozhodla se. Pseudonym se tomu říká, povídal jí jednou táta, který zná spoustu cizích slov. Holkám ze třídy to ale zatím neřekla, určitě by se jí smály, že neví, jestli je holka nebo kluk, a že slavná nikdy nebude.

Cyrotóna byla vytáhlá po tátovi a blonďatá a pihovatá po mámě. Momentálně chodila do základní školy a byla samá ruka a samá noha, jak říká babička. Máma by jí ráda viděla nosit sukně, halenky a pěkné puntíkaté nebo kytičkované šaty, ale Cyrotóna si nejvíc lebedila v tričku a džínách nebo kraťasech s teniskami na nohou.