Jak si hrají pidižvíci

„Ahoj!“ pozdravil Eda a představil Cyrotóně svoje kamarády: „To je: Viky, Dorotka, Kája a Magda.“ „Ahoj,“ pozdravili všichni sborově. „Ahoj,“ odpověděla Cyrotóna.

Včera Eda slíbil, že vezmou Cyrotónu na suprový koupání, takže hned vyrazili. Pidižvičí děti šly lesem pěkně v zástupu, poslední Eda a za ním Cyrotóna, která musela dávat pozor, aby někoho omylem nezašlápla, ale také aby prolezla nejrůznějšími křovinami, kterými procházeli. Pidižvíci pod nimi prošli jako nic, ale ona se zamotávala do větví a pavučin. Cestou si s Edou povídali.

„Co vy pidižvíci celý den děláte?“ vyzvídala Cyrotóna. „No tak normálně,“ odpovídal rozpačitě Eda. „Dospělí pracují. Některý jsou doma, jako třeba naše máma nebo děda. Ty vaří, uklízí, starají se o chaloupky. Někdo chodí sbírat po lesích a loukách, co je k snědku, můj táta třeba pracuje na poli, brácha je ten starosta. Dorotky táta je doktor, tak pracuje v ordinaci. Někdo má dílnu. My děti chodíme do školy. Ale teď ne, teď máme prázdniny.“ „Jé, to je jako u nás.“ zaradovala se Cyrotóna. „Vy máte taky prázdniny?“ zeptal se Eda. „Nóó, my děti jo. A taky učitelky,“ doplnila Cyrotóna. „Ostatní dospělí chodí do práce, pokud tedy nemají dovolenou nebo nejsou v důchodu.

A proč vlastně chodíte k nám na zahradu?“ ptá se dál Cyrotóna. „Nóóó,“ protahuje rozpačitě Eda, kouká do země, drbe se na nose a celkově to vypadá, že mu ta otázka není zrovna příjemná.

„Víš, vy u vás na zahradě máte spoustu jídla. Nevyužitého jako. Obří jahody, mnohem větší než naše v lese, meruňky a jablka na zemi. Tak tam chodíme sbírat věci k snědku.“ „Aha,“ řekne na to jenom Cyrotóna. „Nezlobíš se kvůli tomu?“ ptá se Eda. „Ale kdepak.“ „Ale teď k vám chodit nebudeme,“ dodá ještě Eda, „teď je to nebezpečné, když jste doma. Proč vlastně jste byli tak dlouho pryč?“

„Protože my tu nebydlíme,“ odpovídá Cyrotóna. „Jenom sem jezdíme na prázdniny a na víkendy.“ „A kde tedy bydlíte?“ nechápe Eda. „Proč ne v domečku, který tu máte?“ „My máme ještě jedno bydlení v bytě ve velikém domě v Praze. Praha je město kus tam za poli a za řekou,“ máchne Cyrotóna rukou směrem, kde tuší Prahu. „Dvě chaloupky máte, to jsou věci,“ podivuje se Eda a je vidět, že mu to přijde zatraceně divné.

Za chvíli došli k malému potůčku v lese, který by Cyrotóna hravě přeskočila. Kroutil se tu mezi kameny a zurčel s kopce dolů, až se dělaly malinkaté peřeje. Tam, kde byl terén naopak pozvolnější, se tvořily meandry, tůňky a klidné zátočinky. Pidižvíci se svlékli a s nadšeným voláním a výskotem naskákali do vody. Cyrotónu zarazilo, že nemají plavky. Asi je nepoužívají, pomyslela si. Sedla si do tureckého sedu na břeh a pozorovala hemžení svých malých kamarádů. Nadšeně dováděli ve vodě, jako by se nejednalo o obyčejný lesní potok, ale o nejúžasnější světový aquapark.

„Nechceš to taky zkusit?“ volal na Cyrotónu Eda. „Tak mohla bych,“ odtušila Cyrotóna, „ale musím dát pozor, abych nikoho z vás nezašlápla.“ Opatrně si zula sandály a namočila nohy do vody. Seděla na břehu, šplouchala v chladné vodě nohama a občas postříkala některého z výskajících a pištících pidižvíků. Když se mrňouskové do sytosti vydováděli, sedli si na břeh k Cyrotóně.

„Koupete se taky, vy velcí lidé?“ zeptal se zvědavě Viki. „Ano, ale ne v potoce v lese, to by pro nás bylo moc malé. Koupeme se v řece nebo na koupališti. Tady u Berounky hlavně v řece, tam dole u jezu je to super,“ mávla rukou směrem do údolí, kde tušila řeku.

„V řece!“ vykvikla Magda s očima na vrch hlavy a zakryla si zděšením pusu. „Tam je to strašně nebezpečné,“ navázala na ní Dorotka. „U řeky jsme jednou byli na školním výletě. Ale je obrovská a děsivá, tam spadnou, to by byl konec,“ pokračovala s velice vážným výrazem ve tváři.

Od chat se ozvalo vzdálené volání: „Tóny, Tóny.“ Po krátké odmlce pokračovalo o poznání důrazněji: „Tonka!“ a nakonec už trochu rozčíleně: „Antonie!“. „A jéje, mámě volá, musím domů,“ vyskočila na nohy Cyrotóna. „Mějte se hezky, zítra zase přijdu,“ volala už v běhu směrem ven z lesa.

Doma jí uvítala máma poněkud rozčíleně: “Co pořád lítáš do toho lesa? A na co asi máš ten mobil, co jsi dostala k vánocům, když ho u sebe nenosíš? Hledaly tě tu holky Kudrnovy, a když jsem ti volala, tak najednou slyším, že telefon ti zvoní v pokoji.“ „No jo,“ přešlapuje Cyrotóna a kouká do země. Je fakt, že na mobil, který nosí v Praze pořád u sebe, si tady na chatě ani nevzpomněla.

„Tak já jdu za Terkou a Mařkou,“ dodá honem, aby se zbavila mámy, a otočí se směrem ke dveřím. „Počkej!“ zavelí máma a zajde do kuchyně. Když má takovouto náladu, nesmí se jí odporovat, to už Cyrotóna dobře ví, nebo to jeden pěkně schytá. A tak stojí a čeká. Za chvíli se máma vynoří z kuchyňských dveří, v jedné ruce  podnos s rybízovým koláčem a ve druhé a mobil. „Na dones jim koláč a vezmi si ten mobil,“ podá obojí Toničce.

Cyrotóna se nakvašeně odebrala i s koláčem ke Kudrnovům. Zbytek odpoledne si s Terkou a Mařkou hrály. Holky předváděly nové šminky od Avonu, co jim donesla máma, taky si zkoušely se starých prostěradel, záclon a oblečení vyrábět originální módní modely a kreace, ale podle Cyrotóny to nějak nebylo ono. Pořád musela myslet na to, co asi dělají pidižvíkové.

Večer cestou do postele nenápadně zabrousila do spíže a sebrala tam sklenici meruňkové marmelády. Ležela v posteli, marmeládu schovanou pod dekou, a čekala na vhodný okamžik k noční výpravě do lesa. Najednou se ale odkudsi z brdských lesů přihnala bouřka. Blesky křižovaly obzor, hrom byl a lilo jak z konve. A tak Cyrotóna pozorovala oblohu, dokud se jí nezavřela víčka a neusnula i s meruňkovou marmeládou jako nemluvně.