Někdo volá

Po noční bouřce byla zahrádka u chaty umytá, svěží a voňavá. Cyrotóna se protáhla a zahlaholila: „Mami, co máme k snídani?“ „Co si doneseš,“ odvětila máma a strčila Cyrotóně do ruky peněženku a plátěnou nákupní tašku. „Šupky, dupky do Jednoty pro chleba a pro rohlíky,“ pokračuje máma. „Achjo,“ zašklebí se Cyrotóna, ale jde. Čerstvý rohlík by si dala, a když půjde do obchodu bez dozoru, může si tam hned po ránu koupit a sníst nanuk, muhaha.

Křupavé rohlíky si Cyrotóna namazala ke snídani marmeládou, což jí zase připomnělo její maličké kamarády. Už se nemohla dočkat, až za nimi vyrazí, ale nechtěla snídani moc hltat, aby jí zase máma nehubovala. Způsobně dojedla rohlíky a vypila čaj a konečně hurá do lesa za kamarády. Máma ale Cyrotónu odchytila na zahradě cestou k brance. „Vezmi si ten mobil,“ vrazí jí do ruky modrý smartphone, co byl loni pod vánočním stromkem, „a koukej být na oběd doma, ať tě zase nehoním po všech čertech,“ doplní ještě. Cyrotóna strčí mobil do kapsy u kraťasů a peláší do lesa. Pod tričkem přitom ukrývá skleničku s marmeládou.

Cyrotóna došla na mýtinku uprostřed vesničky a hlasitě pozdravila: „Dobrý den.“ V ruce držela skleničku s marmeládou, kterou teď postavila na zem. Rozhlédla se okolo sebe a viděla, že hodně pidižvíků opravuje střechy na domečcích, případně rovná rostlinky na zahrádkách před vchodem. Noční bouřka napáchala škody, ale všechny domečky, alespoň pokud viděla, stály.

Z domku s mechovou střechou na zadním konci mýtiny vyběhl Eda a vesele Cyrotónu zdravil: „Ahój!“ I ostatní pidižvíci vesměs odpovídali na pozdrav, ať již „Dobrý den“ nebo jen pokývnutím či nějakým tím zamručením. Eda poděkoval za marmeládu a poprosil Cyrotónu, aby zase odšroubovala víčko. Pak zavolal maminku a Oskara, aby se postarali o rozdělení marmelády pro celou vesnici.

Za chvilku již se k otevřené skleničce trousili jednotliví pidižvíci sami i ve skupinkách s miskami, hrníčky a jinými nádobami. Za Edou přiběhla celá dětská parta, se kterou se byli včera koupat. Vesele švitořili a vyprávěli Cyrotóně o tom, jaká to byla v noci čina a komu zateklo do pokojíčku.

Najednou se Cyrotóně v kapse rozvrtěl a rozezvonil mobil. Pidižvíci se s pokřikem rozutekli. Bylo vidět, jak je neznámý hluk vyděsil. Cyrotóna koukla na displej. A jeje, máma volá! Zmáčkla zelené tlačítko a přiložila mobil k uchu. „Ahoj mami, co je?“ zeptala se. Ze sluchátka to zaševelilo. „Jo dobře, přijdu“, řekla Cyrotóna, a za chvíli ještě: „Jo, jasně. Tak čau.“ Zavěsila a rozhlédla se. Mýtinka byla prázdná, místy zahlédla nad okenními rámy nebo v pootevřených škvírkách dveří zvědavě vykukující oči ukrytých pidižvíků.

Podívala se na mobil ve své ruce a raději vypnula zvonění. „Nebojte se,“ zavolala, jak nejvlídněji uměla. „To je jenom telefon, ten nic špatného nedělá. Jenom tak občas otravuje a ruší. No nebojte se, pojďte se podívat.“ Jako obvykle se první osmělil odvážný Eda a za ním se pak začala trousit celá dětská partička. Dospělí pidižvíci vylézali ze svých úkrytů, často s nespokojeným brbláním, a šli si spíš po své práci, i když někteří se přidali ke zvědavým dětem, které se rozhodly s vrčivou a zvonivou krabičkou seznámit.

Cyrotóna položila mobil na zem, sedla si na bobek a vysvětlovala pidižvíkům, co to je a k čemu se to používá. Pidižvíci byli nesmělí, zjevně se mobilu báli. Postupně se ho začali zdráhavě dotýkat a nakonec Eda vyskočil na dotykový displej. Tím skokem zmáčkl nějakou ikonu a obraz na displeji se tak hned změnit. Eda se lekl, že něco pokazil, chytil se za hlavu a vyvalil na Cyrotónu oči. Dívaly se vyděšeně a tázavě. V tu chvíli se z mobilu ozvala melodie. Cyrotóna se rozchechtala, Eda pustil nějakou em pé trojku. Když Eda viděl, jaká je to legrace, začal hopsat po ikonách cíleně a bavil se tím, jak se všechno na displeji mění. I ostatní pidižvíci se tomu začali smát a pár se jich k Edovi přidalo.

„Já už budu muset jít,“ řekla najednou Cyrotóna. „To předtím volala máma, že za půl hodiny je oběd a pak pojedeme k babičce.“ Strčila mobil zpátky do kapsy a rozloučila se s kamarády.