Návštěva

Ráno po snídani Cyrotóna nenápadně vytáhla ze skříně batůžek. Máma si toho ale všimla. „Kam jdeš s ruksakem?“ zeptala se pobaveně. „Jdu ke Kudrnovům,“ zalhala pohotově Cyrotóna, „a chci si vzít barbíny, tak abych to pobrala.“ Máma kývla, ale dívala se trochu podezřívavě.

Cyrotóna naházela do batohu panenky a pár dalších hraček. Vyšla zadní brankou ze zahrady a vydala se směrem k chatové osadě pro případ, že by jí máma sledovala z okna. Když byla z dohledu, zahnula k lesu. U křoví lemujícího pidižvičí mýtinu vyndala z batohu hračky na hromadu.

Najednou se z křoví vynořili Eda, Viki, Magda a Dorotka, Kája chyběl. „Kde je Kája?“ zeptala se Cyrotóna. „Musel jít s mámou k babičce za velký kopec,“ naznačila Dorotka hlavou směr Kájovy cesty. „Nevadí,“ řekla Cyrotóna, „pojďte všichni sem, dám vás do batůžku a odnesu k nám domů, aby vás nikdo neviděl.“ Pidižvíci koukali zprvu nedůvěřivě, ale postupně naskákali do modrého batůžku s květinovým potiskem, kterým jim Cyrotóna otevřela. Opatrně si nandala batoh na záda, zip nechala pootevřený, aby se k pidižvíkům dostal vzduch a neměli tam takovou tmu.

Došla k chatě a přes plot sondovala situaci. Táta byl v práci, to věděla, ale kde je máma a Šnap? Vypadalo to, že na zahradě nejsou. Prošla vrátky a po pěšince k chatě. Vzala za kliku, zamčeno. Aha, máma šla asi se Šnapem na vycházku. Vytáhla klíč ukrytý pod květináčem s rozmarýnou a odemkla chatu. Pro jistotu jí celou prošmejdila, ale skutečně nikde nikdo, štěstí jí přálo. Sundala opatrně batoh ze zad a postavila ho na pruhovanou pohovku v jídelně.

„Je to dobré,“ zašeptala do batohu, aniž by sama věděla, proč vlastně šeptá, „nikdo tu není, pojďte ven.“ Sáhla rukou do batůžku a postupně vyndala všechny kamarády na pohovku. Pidižvíci se s údivem rozhlíželi, oči na vrch hlavy. „Tady je všechno obrovské,“ vydechla Dorotka. „Pojďte, provedu vás,“ pokynula Cyrotóna. Pomohla pidižvíkům slézt z pohovky na zem a prováděla je po chatě. Nejprve po jídelně, potom šli do kuchyně, kde se pidižvíci podivovali elektrickému sporáku s troubou, která jim připadala jako taneční sál. Když chtěla Cyrotóna zamířit do obýváku, ozvala se Dorotka: “Cyrotóno, my tady ze země špatně vidíme, vy máte všechno hrozně vysoko.“ „No jo, máš pravdu, to mě nenapadlo, ale co s tím?“ pokrčila rameny Cyrotóna. Nakonec vzala pidižvíky do náruče. Založila si paže na prsou, sehnula se dolů a pidižvíci si tam nalezli jak na galerii. Takhle je provázela po chatě.

Ukázala jim kamna v obýváku i velikou postel rodičů v ložnici a nakonec zamířili do Cyrotónina dětského pokoje. Cyrotóna nechala pidižvíky vystoupit na polici s hračkami. Z toho byli nadšení. Tolik barevných věcí neznámých tvarů a určení. Na rozdíl od Cyrotóny se mohli skutečně povozit v autě na dálkové ovládání. Dorotka se lekla barbíny, ale když jí Cyrotóna vysvětlila, že je to panenka a jak se s ní hraje, smála se tomu. Posadila barbínu na židličku k miniaturnímu stolku, sama si sedla na druhou a dělala, že mají čajový dýchánek. Všichni se tomu nasmáli.

Najednou se ozval šramot, ňafání a nakonec klapnutí dveří. No nazdar, máma se vrátila! „Tóny? Ty jsi doma?“ ozvalo se z jídelny. „Ano,“ odpověděla Cyrotóna a snažila se, aby to znělo, jako že se nic neděje. Pidižvíci se honem schovali za krabici s Legem. Máma nakoukla do otevřených dveří dětského pokoje. „To už jsi zpátky od Kudrnů?“ zeptala se jakoby nic, ale očima zkoumavě přejížděla po pokoji. Za mámou se přiřítil Šnap a vrtěl se Cyrotóně okolo nohou, občas jí olízl kotník nebo palec. „No, jsem si přišla jenom pro nábytek pro barbíny, hned zase půjdu.“ Sehnula se, aby podrbala Šnapa.

Pes se najednou naježil a rozštěkal směrem k policii s hračkami, zrak upřený na krabici Lega. „Ticho,“ okřikla ho máma. „Ten pes štěká snad už i na prázdnou zeď,“ povzdychla si. „Nechceš svačinu?“ obrátila se k Cyrotóně. „Ani ne.“ „Dobře, já budu na zahradě.“ Odešla, ale v tónu jejího hlasu slyšela Cyrotóna podezřívavost. Honem musí opustit prostor!

Počkala, až vchodové dveře chaty zase klapnou a úlevně vydechla. Honem, zase do batohu, musíme do lesa. Pidižvíci naskákali zpět do přepravního prostoru a byli tiše jako pěny. Před odchodem sebrala Cyrotóna v kuchyni kus vánočky od snídaně a už pelášila ven. Musela jít zase oklikou, aby to vypadalo, že míří do osady a ne do lesa. Když došla k hromádce hraček, které prve vysypala z batohu, aby v něm bylo místo pro pidižvíky, zastavila se. Vyndala pidižvíky z batohu, všichni se usadili na mechu a podělili se o vánočku. „To bylo dobrodružství!“ komentoval to s rozzářenýma očima Eda, než se rozešli do svých domovů.