Na chatě

Na chatě se Cyrotóna vyřítila na zahradu zkontrolovat, co dělají její skrýše, houpačka a skluzavka. Potom postavila na trávník ohrádku pro Hlodáčka a Chlupáčka a pustila je na pastvu. Morčátka nadšeně hopkala po trávě a okusovala jetel. Šnap rejdil po celé zahradě čumákem, pod každý stromek i keř zalezl, všechno očichal a počůral, jak už to psi dělají.

Po obědě se ale Cyrotóna začala trochu nudit. Nevěděla, co na zahradě dělat, když už se dopoledne tolikrát zhoupla na houpačce i svezla na skluzavce. Máma rozhodla, že se půjde k vodě. Sebrali plavky, nafukovací kruh, ručníky a Šnapa a vyrazili k řece.

V řece už bylo spoustu dětí i dospělých, cákali, plavali, dováděli. Cyrotóna hned vlítla do vody bez kruhu, protože je už velká holka, co umí plavat. „Tony, neplav tak daleko od břehu! A nechceš si vzít ten kruh?“ volala ze břehu máma, ale Cyrotóna dělala, že neslyší a plavala dál. „Ach jo, holka jedna zlobivá,“ povzdechl si na břehu táta a skočil do vody, aby plaval za Cyrotónou a dal na ní pozor, jak vždycky říká máma. Za chvíli vlezla do vody i máma. Jenom Šnap běhal po břehu, občas si smočil některou přední packu a nespokojeně ňafal, protože on vodu tuze nerad, a tak si asi myslí, že ani jeho lidi by do vody lézt neměli.

Když se do sytosti vykoupali a vydováděli u řeky, vydali se zase všichni na cestu zpátky do chaty. Byl to pěkný kopec a Cyrotóna celou cestu brblala, „uff, kdo to má lézt, takovej krpál“ a podobně.

Když táta otevřel branku na zahradu, vřítil se Šnap dovnitř a se zuřivým štěkotem se hnal dozadu k plotu, až tam kde je za plotem jen úzká pěšinka, za kterou začíná les. Skákal, štěkal a se zježeným hřbetem dorážel na keře, které lemují plot z vnitřní strany. „Šnape, co šílíš? Je tam kočička?“ zeptala se Cyrotóna a šla se za psem podívat. Kočka široko daleko žádná, ani jiné zvířátko nikde neviděla, jen Šnap se pořád tvářil, jako že viděl strašlivého vetřelce a v očích se mu nepřátelsky lesklo.

Cyrotóna si sedla na bobek a zblízka prohlížela křoví. Pod spodními větvemi uviděla docela malinkou téměř neznatelnou pěšinku vedoucí k plotu. Poodhrnula větve a na konci pěšinky byla díra v plotě. Maličká, jenom na pár centimetrů nadzvednuté pletivo. Asi sem leze nějaké zvířátko, třeba myš nebo lasička, pomyslela si. Šnap se mezitím uklidnil, odběhl a vrátil se s míčkem v tlamě. Strkal hlavou Cyrotóně do ruky, aby mu míček házela. Cyrotóna vstala, párkrát hodila míček Šnapovi a šla do chaty na svačinu.

Večer grilovali. Tátovi nechtělo dřevěné uhlí pořádně hořet a Cyrotóně se zase nechtělo do postele, takže se posezení u grilu protáhlo, až se začalo venku šeřit a stmívat.

Od plotu, tam kde viděla Cyrotóna prve tu malou pěšinku, se ozvalo šustění. Šnap se zježeným hřbetem a hlasitým štěkotem vyrazil bránit svoje území před vetřelcem. Máma ho volala zpět, aby nerušil sousedy, ale vrátil se až za chvíli a nakvašeně poňafával. „Ten čokl je šílenej, štěká úplně na všechno,“ řekl táta. Máma se tvářila uraženě, protože Šnap je její miláček, a drbala psíka za ušima. „Tati, třeba sem něco lezlo, nějaký zvíře. Tam je v plotu ďoura, já to viděla odpoledne,“ omlouvala Šnapa Cyrotóna. „Ale neříkej,“ poznamenal nedůvěřivě táta, „ty abys toho šňafala nebránila.“

Došel si ale do chaty pro baterku a šel se k plotu podívat. „No jo, je tam dírka. Zvednutý pletivo. Asi sem leze nějaký zvíře z lesa, ale dost malý. Ráno to opravím,“ řekl táta a šli všichni spát.