Na objevné výpravě

Ráno sluníčko vytáhlo Cyrotónu z postele brzy. Věděla, že holky Kudrnovy ještě nebudou vzhůru, vždycky dlouho vyspávaly. Chvíli rozmýšlela, co má takhle zrána dělat, až na ní začal vesele dorážet Šnap s míčkem. Šli si házet na zahradu.

Na zahradě si Cyrotóna vzpomněla na „záležitost s plotem“, jak tomu sama pro sebe v duchu říkala. Odhrnula túje a vida, plot byl zase nadzvednutý! To musí přeci prozkoumat. Vyšla zadní brankou ze zahrady, Šnap jí byl v patách. Na druhé straně za plotem našla místo s nadzvednutým pletivem a vydala se po sotva znatelné pěšince směrem k lesu. Pěšinka za chvíli zmizela v tom nejhustším křoví na kraji lesa. Cyrotóna si opatrně klekla a začala rozhrnovat křoví. Šnap se s nedůvěřivě nakrčeným větřícím čumákem plížil za ní.

Prolézali hustou spletí větviček a zeleného listí a najednou se vyloupli ven na maličkou mýtinku. Šnap se zuřivě rozštěkal. Cyrotóna se překvapeně rozkoukává po mýtině. Po celém jejím obvodu jsou domečky z větviček a kůry se střechami z mechu listí a jehličí. Domečky jsou maličké, ani Toniččina barbína Betty by se do nich nevešla.

„Ticho, Šnape!“ okřikla psa Cyrotóna. Pes ztichl, ale nespokojeně pofrkával a tiše poňafával. Z jednoho domečku náhle spadl klacík a na zem se sesypalo trochu jehličí. Šnap se leknutím znovu rozštěkal na celé kolo. „Ticho!“ vykřikla Cyrotóna a chytila Šnapovi čumák. Šnap se jí cukal v náručí a nespokojeně mručel. „Ticho,“ zopakovala, „vyplašíš je,“ i když sama vlastně nevěděla, koho by měl Šnap vyplašit. „Haló, kde jste kdo? Bydlí tu někdo?“ zavolala potichu Cyrotóna. Napjatě čekala, ale nikdo se neozval, ani lísteček či větvička se nepohnuly. Pustila Šnapa a se zklamaným výrazem začala pozpátku couvat ze křoví. Loudala se k chatě, Šnap jí pobíhal okolo nohou a očichával kdejaký kámen nebo větev.

Na zahradě sebrala ze šňůry na prádlo plavky. „Mami, jdu se k řece vykoupat,“ zavolala do chaty. Máma se jí vynořila za zády. Kde byla? Napadlo Cyrotónu, vůbec jsem jí neviděla. „Sama?“ zeptala se máma. „No,“ zahučela neurčitě Cyrotóna. „Mladá dámo, to se mi nelíbí,“ řekla kriticky máma, „půjdu radši s tebou.“ „Tak jo,“ otráveně odpověděla Cyrotóna a vyrazily.

U řeky se pořádně vykoupaly a pak se natáhly na deku ve stínu staré olše. Vedle nich seděla na dece starší paní s několika malými dětmi, nejspíš babička s vnoučaty. Cyrotóna si nejdřív chtěla pustit iPod, ale pak zaslechla z vedlejší deky něco, co jí zaujalo. Rozhodla se raději nenápadně poslouchat vyprávění staré paní. Pohodlně se natáhla, zavřela oči a tvářila se, že vůbec neposlouchá, protože věděla, že poslouchat cizí rozhovory se nemá, ale přitom špicovala uši, co to jen šlo.

„Ty lesy tady a celá krajina jsou moc starodávné. Někdo věří, že prý čarovné,“ vyprávěla ta cizí babka a děti jí visely očima na rtech. „Tady u Berounky a v Brdech sídlili Keltové a pak Slované se svými druidy, duchy a čarodějnicemi. Někdo věří, že v lesích tu pořád přebývají prastaré síly a záhadné bytosti, jako víly, světýlka a skřítkové,“ slyšela Cyrotóna do usínání.

Když jí máma probudila, byla babka i s dětmi a dekou pryč. Zdálo se mi to? Nebo to byla pravda? Přemýšlela rozespalá Cyrotóna cestou zpět k chatě a nemohla na to přijít.