Borůvky

„Vstávat! Jde se na borůvky!“ tahá máma z Cyrotóny deku a roztahuje závěsy. „Sluníčko už dávno vstalo, v Berounce se vykoupalo a ty ještě spíš? Že se nestydíš?“ přisazuje si táta svou oblíbenou povídačkou. Cyrotóna brblá a šklebí se, ale nakonec z postele vyleze. Zase každoroční sběračská povinnost! Borůvky, rybíz, maliny, všechny ty bobule jsou tak protivně malé, v hrnečku strašně pomalu přibývají.

Po snídani všichni tři berou plechové hrnečky a spolu se Šnapem vyrážejí do lesa. Šnap si pobíhá vesele kolem, zatímco Cyrotóna, máma i táta sbírají modré kuličky borůvek. „To není fair,“ brblá Cyrotóna, „Šnap si tu může lítat a já musím trhat ty protivný bobule.“ „Šnap taky nejí borůvkové koláče,“ opáčí máma. „Jestli nechceš, tak nesbírej, ale koláč si potom s tátou sníme sami.“ Borůvkový koláč má Cyrotóna moc ráda. „No jo,“ vzdychne otráveně a dál trhá ty mrňavé modré potvůrky. „Už toho máme dost!“ zavelí za drahnou chvíli máma a jde se zpět.

Táta dělá k obědu jahodové knedlíky z jahod od paní Kudrnové. Dělání ovocných knedlíků má Cyrotóna ráda, takže tatínkovi bez řečí pomáhá. Líbí se jí, jak se kousek ovoce balí do těsta, až je z toho pěkná kulička, kterou potom šup do vody.

Po obědě si náhle vzpomněla na záhadné domečky na mýtině. Musí se jít podívat do lesa. Ale jak to zaonačit? „Mami, já jdu na chvíli do lesa,“ volá do kuchyně, kde máma míchá těsto na koláč. „Do lesa? A co tam budeš dělat?“ ptá se máma. „Nóó,“ protahuje Cyrotóna, když v tom jí to napadne.

Popadne plecháček stojící na stole, „na borůvky přece“. „Na borůvky?“ diví se máma, „vždyť ty jsme sbírali ráno.“ „Kdyby jich bylo náhodou na koláč málo, tak já ještě donesu,“ rychle odpoví Cyrotóna a upaluje pryč. „Ale…,“ slyší za sebou mámin hlas. V tom si maminka všimla, že už mluví do prázdna. „Chápeš to?“ obrací se na tátu. „Celý dopoledne nadává, že musí sbírat borůvky, a teď na ně sama půjde?“ vrtí nechápavě hlavou. „No jo, holka, no,“ poznamenal táta a dál četl noviny.

Cyrotóna vyběhla zadními vrátky ze zahrady a dává si dobrý pozor, aby za ní nešel Šnap. Plíží se ke křoví na konci sotva znatelné pěšinky, obejde ho a z druhé strany od lesa opatrně kousek po kousku prolézá dovnitř. Dává při tom pozor, aby ani větvička nezapraskala. Konečně skrz poslední hradbu zeleného listí vidí trochu na mýtinku.

Hemží se to tam maličkými človíčky! Jsou velicí asi jako Tončino školní pero na psaní. Vycházejí z domečků a zase do nich vcházejí, zdraví se navzájem, někteří se zastaví na chvilku na kus řeči. Jeden nese do domku svazek suchých jehliček, támhle zase pospíchá nějaká paní s děckem za ruku a košíkem lesních jahod. Tak zkazky té babky od řeky nelhaly! Opravdu tu bydlí nějací skřítkové! Budu jim říkat pidižvíkové, pomyslela si Cyrotóna.

Ještě chvilku hemžení maličkých lidiček pozorovala a pak se stejně tiše, jako přišla, odplížila ven ze křoví. Musí si rozmyslet, jak se nejlépe s těmi pidižvíky seznámit. Ale zatím o nich nikomu neřekne, stejně by jí nikdo nevěřil. Rodiče by si mysleli, že má plnou hlavu pohádek a vymýšlí si, holky Kudrnovy by se jí nejspíš vysmály. V zamyšlení došla až domů.

„Kde máš borůvky?“ zeptal se jí táta a zvedl hlavu od knihy, kterou si četl v hamace na zahradě. „Cože?“ nechápavě se dotázala Cyrotóna. Táta ukázal na plecháček v její pravé ruce. „Jo tak. Žádný jsem nenašla,“ zamumlala a rychle zmizela v chatě. Z kuchyně sladce voněl koláč, až se sliny sbíhaly.