Dárek

Borůvkový koláč byl k snídani. Cyrotóna se jím cpala, až se jí za ušima dělaly boule. „Nehltej tak, nikdo ti to nesní,“ komentovala to máma.

Borůvková dobrota vnukla Cyrotóně nápad: Vezme kousek pidižvíkům jako dárek na seznámenou! Nenápadně sebrala v kuchyni porcelánový talířek malovaný modrými kytičkami, aby se hodil k borůvkové modři, a položila na něj kus koláče. Máma odjela někam na kole a táta se v dílně v čemsi vrtal. Cyrotóna se potichu vytratila zadními vrátky ze zahrady s talířkem v ruce. Tedy mělo to být potichu, ale Šnapovi se nelíbilo, že ho nevzala s sebou, takže za vrátky chvíli pobíhal a kňučel. Cyrotóna se jako minule proplížila křovím od lesa. S talířem v ruce to šlo těžko, ale nakonec se jí podařilo se nepozorovaně dostat až na konec křoví těsně za okraj mýtiny.

Pomaličku podstrčila talířek pod spodním okrajem křoví a čekala.

Jeden z  pidižvíků pospíchající kamsi se skloněnou hlavou o talířek málem zakopl. Začal rozčíleně rozhazovat rukama a pokřikovat, až se kolem něj seběhl menší dav pidižvíků. Z jejich rozčíleného rozhovoru Cyrotóna pochopila, že se podivují nad tím, co to je a kde se to tu vzalo. Jeden z nejmenších pidižvíků, asi pidižvičí dítě, který vypadal na pěkného uličníka, se osmělil. Vylezl po čtyřech na talířek a opatrně očichal kus koláče. Stoupnul si a vítězoslavně zakřičel na ostatní: „Je to koláč!“ A než mu v tom mohl kdokoli zabránit, zakousl se do jeho okraje.

„Mňam, je moc dobrý!“ volal s plnou pusou. To už si i ostatní dovolili přiblížit se k talířku, nesměle koláč ochutnávali a pronášeli obdivné soudy. No jo, koláč ten máma umí pomyslela si s úsměvem ve křoví schovaná Cyrotóna.

Jen jeden starý nahrbený pidižvík seděl opodál, tahal se za dlouhý bílý vous a Cyrotóně se zdálo, že slyší jeho mumlání: „Kde se to tu vzalo? Přeci někdo nezahodil talíř s koláčem? Kde se to tu jen mohlo vzít.“ Cyrotóna se za tichoučkého hihňání vytratila pozpátku ze křoví a v hlavě už jí zrál další plán.

Večer si sice lehla do postýlky jako obvykle, ale čekala, až všechno kolem ztichne, hlavně až rodiče půjdou spát, a přitom se přemáhala, aby sama neusnula. Šlo to těžko, ale nakonec se jí zdálo, že už je všude tma, ticho a klid a může vyrazit do akce.

Z pod postele vytáhla připravené tenisky a malou tabulku hořké čokolády, co koupila odpoledne v Jednotě. Nazula si boty, potichu otevřela dokořán okno a vyskočila na parapet. Venku pod oknem stála lavička. Měkce na ní doskočila a už potichounku capkala k zadní brance. Šnap byl na noc zavřený v jídelně a teď nejspíš hlasitě chrápal na pelíšku, takže od něj nebezpečí prozrazení nehrozilo. Vykradla se brankou ven směrem k lesu teď už známou cestou ke křoví obklopujícímu vesnici pidižvíků.

V noci vypadal les tajemně a tak trochu nepřátelsky, ale dodala si odvahy a vplížila se do křoviska stejnou cestou, jako minule. V měsíčním svitu rozeznala na mýtince prázdný talířek. Opatrně ho vtáhla zpět do křoví a na jeho místo položila tabulku čokolády. Nikde nikdo, chaloupky zavřené, pidižvíci asi spí.

Cyrotóna se vrací potichu do chaty a sype za sebou sladkou stopu z rozdrobené čokolády. Přes lavičku vyskočí na parapet a hup rovnou do postele. Akce se zdařila! Před usnutím si ještě představovala, jak pidižvíci objeví čokoládu, budou jí nadšeně ohlodávat a nakonec se vydají po čokoládové stopě Cyrotóně osobně poděkovat.