Hořké neradi

Ráno Cyrotónu probudilo slunce nakukující k ní do pokoje. Trochu si po nočním výletě přispala. Když rozhrnula závěsy na okně, uviděla na parapetu tabulku čokolády a nějaký papírek. Natáhla ruku a prohlížela si podivný nález. Čokoláda byla stejná jako ta, kterou v noci odnesla do lesa. Jenom měla na jedné straně roztržený obal a v hnědé tabulce byly vidět stopy maličkých zubů. Na lístečku bylo velikými a trochu rozházenými písmeny napsáno: DĚKUJEME, TOHLE NECHCEME, JE TO HOŘKÉ. MY RADŠI KOLÁČ.

Cyrotóna zamyšleně doťapkala do kuchyně. „No to je dost, že taky vstaneš,“ uvítala jí máma. „Pojedeme do Berouna,“ doplnila. „Do Berouna?“ odvětila nepřítomně Cyrotóna. Výlet do Berouna na trhy spojený s návštěvou medvědária, obědem a zmrzlinou patřil k prázdninovým tradicím a Cyrotóna se na něj vždycky ohromně těšila. Letos by se ale raději šla seznamovat s pidižvíky. To samozřejmě nemohla rodičům říct, takže nakonec do Berouna vyrazili. Cyrotóna ale byla celou dobu jako na trní, pořád myslila na to, aby už byli zpátky. Po návratu se hned vytratila do lesa.

Jako obvykle se připlížila k mýtině skrz křoví zezadu od lesa. Pozoruje cvrkot ve vesničce, když tu náhle jeden z pidižvíků zakřičel a vzrušeně ukazuje rukou směrem k jejímu úkrytu. „Pozor, pozor,“ křičí pidižvík a utíká se schovat do domečku. Do všech ostatních jako když blesk střelí, také peláší do úkrytů. Cyrotóna nechce vyvolávat mezi maličkými človíčky další paniku, raději se tedy odplíží pryč a zklamaně se loudá domů. Za vrátky jí vítá Šnap, jako by byla pryč celý den a ne jen pár minut. „Šnapíku,“ drbe psa za ušima. „Pojď, budeme si házet míček.“ Pes vrtí ocasem na souhlas a nadšeně peláší přinést míček. Hrají si s ním až do večeře.

K večeři jsou palačinky s marmeládou. Cyrotónu napadne, že by třeba palačinka mohla chutnat pidižvíkům, když jim chutnal koláč. Snaží se jednu nepozorovaně schovat pod stolem, aby jí pak mohla odnést do lesa, ale máma si toho všimne. „Co to děláš s tou palačinkou? Nechceš jí, doufám, krmit psa?“ Cyrotóna neví, co odpovědět, tak raději nic neříká a s provinilým výrazem zase palačinku vyloví z pod stolu a položí na talíř. Po večeři myje s mámou nádobí. Když mají hotovo, zahuhlá: „Já jdu ještě na chvíli ven, jo?“ A uteče, než může máma něco říct. „Nezdá se ti ta holka letos nějaká divná,“ obrátí se máma znepokojeně na otce. „Pořád jenom lítá do lesa. I teď večer. Co tam proboha pořád dělá?“ „Vím já?“ odtuší táta. „Já se v malých holkách nevyznám. Se ostatně nevyznám ani v těch stejně starých.“

Zatím se Cyrotóna ubírala obvyklou cestou do lesa, v kapse sušenku, kterou se jí podařilo nepozorovaně sebrat v kuchyni. Snad bude pidižvíkům chutnat. Opatrně jí podstrčila na krajíček křoví a raději upalovala hned pryč, aby pidižvíky ještě více nevyděsila.