Marmeládová rada

Cyrotóna si strašně přála jít do lesa za pidižvíky, ale zároveň měla strach, že je ještě víc vyplaší a už nikdy se jí nepodaří se s nimi skamarádit. Celé dopoledne proto bloumala okolo chaty, chodila od ničeho k ničemu, nebavily jí ani hry na tabletu, ani houpačka a Šnap se svým oslintaným míčkem. Před polednem vysedávala na schodech, dívala se na vlaky svištící dole podél řeky a hloubala, jak stráví odpoledne.

Najednou si všimla, že cestou podél plotu se ubírá starý pán. Byl to pan Krňák, co bydlí o kus dál v ulici v malém a strašně roztomilém domku s červenými okenními rámy. Bydlí v něm celý svůj život už od dětství, které bylo někdy hrozně dávno, ještě před druhou světovou válkou, o které se učili ve škole. „Dobrý den,“ pozdravila nahlas a s úsměvem Cyrotóna přesně tak, jak jí to vždycky vštěpuje máma. „Ahoj, princezno,“ odpověděl děda Krňák, jak mu tady všichni říkají. „Co tak smutná“ pokračoval, „stýská se ti po škole?“ „Ale pane Krňák…,“ mávne rukou Cyrotóna a nešťastně si vzdychne. „No kdybych já byl nešťastnej, starej dědek nad hrobem, dá se to pochopit. Ale ty, takový mládě?“

„Pane Krňáku, je možný, že by tady v lese žili pidižvíci?“ vyhrkne najednou Cyrotóna. „Co to?“ kouká děda překvapeně. „No pidižvíci, takový trpaslíci nebo skřítkové jako,“ vysvětluje Cyrotóna. „No nevím, jak dneska,“ zatvářil se trochu tajemně a trochu spiklenecky pan Krňák, „ale za mýho mládí tu žila v lesích i u řeky ledasjaká žoužel. Ale dneska už jsou trpaslíci asi jenom u lufťáků na skalkách, sádrový,“ dokončil. „Ale kdyby přece,“ opáčila Cyrotóna, „nevíte, co mají takový trpaslíci rádi?“ „Nevím, jak dneska. Třeba už jsou taky zmlsaný, jako lidi. Ale za mýho mládí byli celí diví po marmeládě. Hlavně jahodová, ta jim jela. Ale neříkej nikomu, co jsem ti teď povídal. Všichni by si mysleli, že už jsem starej dědek, co mu straší v bedně.“ „Neřeknu,“ slíbila Cyrotóna a zvedla do vzduchu dva prsty na znamení přísahy. „Děkuju a hezký den,“ zavolala ještě na rozloučenou, než se rozběhla zpátky do chaty, odkud se ozývalo volání „Oběd!“ „Ahoj princezno, rádo se stalo. Já jdu do lesa na soušky,“ rozloučil se děda Krňák a pokračoval v cestě do kopce směrem k lesu.

Marmelády máme v komoře spousty, radovala se v duchu Cyrotóna. Teta Eva a teta Marta nás s ní pořádně zásobují. Vběhla do chaty. „Umýt ruce,“ ozval se z kuchyně mámin hlas. Rychle si opláchla ruce a u stolu zhltla oběd. „Nehltej, bude ti špatně,“ komentovala to máma.

Po obědě rovnou do komory, vlítla tam jak velká voda. Sebrala největší skleničku jahodové marmelády od tety Evy a už s ní peláší ke dveřím. „Tóny, pojď mi pomoct s nádobím. A pak půjdeme trhat rybíz na koláč,“ zabrzdí jí máma. „Achjo,“ vzdychne a protočí otráveně oči. „No, no, však tě neubyde, taky trochu něco dělat,“ okomentuje to máma. A celé odpoledne se už máminy společnosti Cyrotóna nezbaví. Nejdřív nádobí, potom rybíz, pak je potřeba odnést odpadky do kontejneru dole na křižovatce a taky vyčesat Šnapovi kožich a dojít do Jednoty pro mléko. Kdepak, na cestu do lesa může zapomenout.