Seznámení

Ačkoli odpoledne bylo pro výpravu úplně beznadějné, přeci se do lesa vypravila, tajně v noci se skleničkou jahodové marmelády v ruce. Marmeládu opatrně zakutálela doprostřed paloučku, na kterém stojí pidižvičí vesnice, tiše se vyplížila ze křoví a šup zpátky do postele.

Ráno se Cyrotóně podařilo uniknout mámě hned po snídani. Potichoučku došla na okraj křoví, a potom po čtyřech prolezla dovnitř. Teď ve dne musela dávat velký pozor, aby ani větvička nezapraskala a neprozradila jí. Usadila se ve skrytu za zeleným listovím a pozorovala mýtinku.

Marmeláda stále ležel uprostřed. Okolo ní bylo srocení pidižvíků, kteří o něčem debatovali. Někteří pobíhali rozčíleně kolem sklenice s marmeládou a prohlíželi si jí ze všech stran. Občas do ní některý lehce bouchnul rukou nebo kopnul, tři zkoušeli společnými silami tahat za víčko, až z toho upadli na zem. Bezradně rozhazovali rukama a krčili rameny. Cyrotóna pochopila. Neumějí sklenici s marmeládou otevřít!

Cyrotóna natáhla ruku, chytila sklenici a vtáhla jí do křoví, kde se jala odšroubovávat víčko. Mezi pidižvíky vyvolala tahle akce zděšení. Z jejich pohledu obrovská tlapa, která se náhle vynořila ze křoví a sebrala jim nedobytnou marmeládu, byla důvodem k hromadnému úprku do chaloupek provázenému zděšeným jekotem. Cyrotóna vrátila skleničku marmelády, teď už bez víčka, na její původní místo a čekala, co se bude dít.

Chvíli se nedělo nic, nad mýtinkou se vznášelo napjaté ticho. Po chvilce začali nejodvážnější pidižvíci vystrkovat hlavy z oken a dveří svých chaloupek. Když viděli, že se nic neděje, pomaličku se trousili k otevřené marmeládě. Mlsnost asi převážila nad strachem. Maličký pidižvičí kluk, byl to ten, který první ochutnal i borůvkový koláč, nesměle dloubnul do jahodové sladkosti lžičkou, kterou měl v ruce. Olízl lžičku. „Jahodová,“ zavolal na ostatní. Cyrotóna měla dojem, že od ostatních slyšela slastné povzdechnutí.

Za chvíli byla u hrdla marmeládové sklenice fronta pidižvíků s miskami a talířky. Spořádaně čekali jeden za druhým, až na ně přijde řada, a pak si vždycky nandali trochu marmelády na talíř nebo misku. V pár okamžicích celá vesnice spokojeně pomlaskávala, odevšad se ozývala slova jako mňam a dobrota. Když si všichni zamlsali, začali se mezi sebou o něčem vzrušeně radit. Někteří ukazovali rukou na křoví, kde seděla schovaná Cyrotóna. Dlouho to vypadalo, že se nemohou na něčem shodnout. Potom se debatní kroužek rozevřel a pět pidižvíků se váhavě vydalo směrem k Cyrotónině úkrytu. Byl mezi nimi i malý odvážný pidižvíček, který první ochutnal koláč a marmeládu. První pidižvík z vyslané pětice rozhrnul obezřetně spodní větve a došli až k ní.

Cyrotóna obavami skoro ani nedýchala. Měla strach, aby ty maličké lidičky nevyděsila.

První pidižvík se postavil přímo před Cyrotónu, ostatní do půlkruhu za něj, odkašlal si a řekl: „Dobrý den. Chceme Vám poděkovat za marmeládu. A taky za koláč, protože to jste nejspíš byla také Vy.“ „Rádo se stalo,“ odpověděla Cyrotóna a dodala: „Chtěla bych se s vámi kamarádit.“ „Kamarádit?“ podivil se pidižvík v čele výpravy. „Ale my se s velkými lidmi nestýkáme,“ obracel se pro podporu dozadu na ostatní, kteří přikyvovali souhlasně hlavou, „ od nich se člověk obvykle nenaděje ničeho dobrého. A většina z nich nás ani nevidí,“ doplnil.

„Ale já vám nic neudělám,“ vyhrkla Cyrotóna. „A mohla bych vám občas nosit nějaké dobroty, jako tu marmeládu nebo koláč.“ Vedoucí pidižvík se zamyslí a chvilku si šušká s ostatními. „Nu dobrá, zkusíme to,“ prohlásil nakonec s vážným výrazem ve tváři.

A protože byl slušně vychovaný, hned sebe i své přátele představil: „Já jsem Oskar, tohle je Karel, támhle Pavel, Agáta a ten nejmenší se jmenuje Eda.“ „Těší mě, já jsem Cyrotóna,“ odpověděla holčička. Nevěděla, jestli má pidižvíkům podat ruku nebo ne, ale raději to neudělala, vždyť její ruka byla tak velká jak celý pidižvík. Jak by si s nimi asi potřásla? „Cyrotóna? Zvláštní jméno,“ mumlal si Oskar pod vousy, „co si ti velcí lidé nevymyslí.“

„Já už musím domů na oběd, ale mohla bych zase přijít odpoledne?“ dotáže se s nedočkavým výrazem ve tváři Cyrotóna. „Dobrá přijďte odpoledne, zatím na shledanou,“ odpoví Oskar a celá delegace se vrací zpět do vesničky. Cyrotóna jako obvykle vylezla pozpátku ze křoví a pelášila dolů k chatě.