A zase ta máma!

Ráno bylo pošmourné. V noci muselo pršet, protože celá zahrada byla mokrá. A i teď se nad obzorem válely šedivé naducané mraky. Eda seděl u snídaně a přemýšlel nad tím, proč se Cyrotóna včera neukázala. Myslel si, že přijde.
„Edíku, co nesnídáš? Koukáš, jak tělo bez duše,“ ozval se mu za zády maminčin hlas. Otočil se a usmál se na mámu. Pořádně se zakousl do obilné placky, ale po jednom soustu zase zůstal sedět s pohledem upřeným do dáli. Přemýšlel, jestli se má za Cyrotónou vypravit sám, možná s ostatními kamarády, nebo raději počkat, až se objeví sama. Třeba teď nemůže.  Anebo zase někam odjela, jako loni, ale to by se snad přišla rozloučit, běželo Edovi hlavou.  Rozhodl se svolat kamarády a poradit se s nimi. Hned po snídani proto vyrazil a oběhl domečky, kde ostatní bydleli. Za chvilku už všichni seděli pod bukem na okraji vesnice a radili se.

„Já bych za ní zašel,“ navrhoval Eda. „Aspoň k plotu od jejich zahrady, zjistit, jestli tu vůbec je.“
„Já se bojím k velkým lidem,“ protestovala Dorotka, „zvlášť teď v létě, všude jich je plno.“
A tak se nakonec rozhodli, že vyčkají, zda se Cyrotóna sama objeví. Čekali a čekali až skoro do oběda. Už se chtěli rozejít domů, když tu se zpoza hraničních keřů ozval dohodnutý signál. Eda vyskočil a hnal se směrem z vesnice, ostatní za ním.

Za hraničními keři stála Cyrotóna.
„Ahóóój,“ zamával jí Eda na uvítanou. Cyrotóna se taky usmála a zamávala.
„Omlouvám se, že jsem se neukázala, ale nešlo to. Nejdřív mě sledovala máma, pak jsme byli na výletě a usnula jsem no a tak jsem se k vám nedostala,“ omlouvala se Cyrotóna.
Sedla si do mechu, aby si mohli povídat.
Když v tom se jí za zády ozvalo: „Tony? Toničko, co tu tropíš?“

Cyrotóna ztuhla, protože okamžitě poznala mámin hlas. Pidižvíci se naopak rozpohybovali a poschovávali se pod větve a listy, asi pro jistotu, kdyby je náhodou Cyrotónina máma dokázala vidět. Cyrotóna se otočila směrem, odkud slyšela mámu, ale byla tak v šoku, že se nevzmohla na odpověď a jenom překvapeně koukala přicházející mámě v ústrety.
„Co tu tropíš, Tony?“ opakovala máma svůj dotaz.
„Já, já tu jsem na procházce v lese, víš? A už mě bolí nohy, tak jsem si sedla do mechu.“
„Ale co tady povídáš. To si povídáš sama pro sebe?“ nenechala se oklamat máma.

Cyrotóna mlčí. Neví co říct, s tímhle nepočítala. Podívá se na mámu. V jejích očích vidí starost.
Máma si sedla vedle ní, ale nespouští z ní oči, ve kterých pořád běží ta samá otázka.
Třeba si myslí, že jsem se zbláznila, proběhne Cyrotóně hlavou. A teď má starost, co se mnou bude.
Ještě chvíli je úplné ticho.
Potom Cyrotóna chytne mámu za ruku. „Maminko, pojď, půjdeme spolu,“ zvedne se z mechu a máma s ní. Chvíli jdou mlčky lesem a drží se za ruce.  Nezodpovězená otázka ale pořád visí mezi nimi a Cyrotóna se ošívá, kouká do země, neví, co dál. Najednou se zastaví.
„Mami, já si nepovídám sama pro sebe,“ vyhrkne, „tady v lese bydlí pidižvíci. Já si povídám s nimi.“
„Co?“ kouká teď pro změnu překvapeně máma.
„To jsou takový trpaslíčci, víš? Úplně malinkatý a bydlí v lese. Bojí se lidí, ale já jsem s nimi skamarádila a teď se spolu kamarádíme a hrajeme si.“ A je to venku, pomyslí si Cyrotóna a zírá napjatě na mámu, co ona na to.

Máma se zastaví a sedne si na bobek. Potom Cyrotónu pevně obejme a pohladí jí po vlasech. Tohle Cyrotóna nečekala, je docela překvapená, ale drží. Podívá se na maminku a najednou vidí, že se jí v očích a na tváři lesknou slzy.

„Mami, maminko,“ pohladí teď zase Cyrotóna po vlasech mámu.
„Neplakej, já nejsem blázen, ti pidižvíci vážně existují, akorát je většina lidí nevidí,“ vzdychne na závěr.
Maminka neříká nic. Za chvíli se uklidní a otře si hřbetem ruky oči.
„Víš, Toničko,“ promluví tichým hlasem, „když jsem byla asi tak velká jako ty, byla jsem přesvědčená, že v lese žijí trpaslíci a víly. Nikomu jsem to neřekla, všichni by se mi bývali posmívali, že už jsem velká a věřím na povídačky pro mrňata. Ale pokaždé, když jsem šla do lesa, pořád jsem se koukala do odlehlých koutů, do vykotlaných stromů i pod lopuchy a doufala jsem, že tam nějakého trpaslíka nebo vílu alespoň koutkem oka zahlédnu. Taky jsem stavěla všude po lese malé domečky a doufala, že se tam nějaký trpaslík nastěhuje a já se s ním potom seznámím. Nikdy jsem ale nikoho neviděla a tak jsem si nakonec řekla, že všichni ostatní mají pravdu, že žádné takové bytosti nejsou. Ale třeba jsem jen neměla tolik štěstí, jako ty a nepotkala jsem je. Takže ti teď nebudu nic vymlouvat. Když říkáš, že jsou, tak jsou. Pověz mi o nich víc, prosím.“
Cyrotóna si slyšitelně oddechla. A začala vyprávět. O tom, jak pidižvíci bývali domácími skřítky, proč je skoro nikdo nevidí, jak žijí v lese a chodí sbírat jídlo na lidská pole a do zahrad, jak mají svět podobný lidskému, ale neznají ani auta, ani mobily a koupou se v maličkém lesním potoce. Nechala si ale pro sebe zážitky s pytlákem i nález pidižvíka v Praze v parku, bála se, že to by se mámě nemuselo líbit.
Došly až k chatě a sedly si před ní na lavičku. Máma se zamyslela.

„A nechtěli by ti tvoji malincí kamarádi přijít někdy za tebou na návštěvu? Že bychom je pozvaly, jako. Upekla bych něco dobrého, když mají rádi sladké.“
„Mami, já nevím. Oni k velkým lidem normálně nesmí. A taky se bojí Šnapa, ale zeptám se, jo?“
Máma kývla.
„A nepůjdeme se teď vykoupat?“ usmála se Cyrotóna.
Máma jí mlčky stiskla ruku. Sebraly z prádelní šňůry plavky a ručníky a vyrazily k řece.