Do Prahy

Když s mámou uvařily borůvkové knedlíky a umyly a utřely všechno nádobí, mohla jít Cyrotóna konečně ven.

U křoví lemujícího pidižvičí vesničku zapískala dohodnutý signál a čekala. Chvíli se nic nedělo. Pak vylezl ze křoví Eda a za ním všichni ostatní. O něčem živě diskutovali, ale Cyrotóna nerozuměla, o čem. Sotva uviděli Cyrotónu, hovor ustal a místo toho pokřikovali jeden přes druhého, „Ahoj“ a „nazdar.“ Cyrotóna také pozdravila.

„Co jsi mi chtěl?“ obrátila se na Edu. Eda jí ve stručnosti popsal svůj včerejší zážitek se zaječí rodinou. „To jsou pytláci,“ vyhrkla Cyrotóna, když Eda skončil. „Náš táta to slyšel v hospodě.“
„Tak vidíte, já to říkal, že to není náhoda,“ obrátil se k ostatním Eda.
„Neuměla bys těm nebohým zajíčkům pomoci?“ zatahala v trávě sedící Cyrotónu Dorotka za lem rukávu.
„Něco vymyslím,“ kývla Cyrotóna rozhodně hlavou. „Ale teď už musím běžet, jedeme do Prahy, tak ať mě máma nehubuje.“

Rozloučili se a Cyrotóna se rozeběhla k chatě, kde už čekala netrpělivě máma se Šnapem. Naskočily do auta a už si to frčely směrem k Praze. V Libni byly za chvilku. Máma měla v bytě spoustu praní, žehlení a uklízení a moc si Cyrotóny nevšímala. Rozhodla se tedy, že půjde vyvenčit Šnapa do parku.

„Mami, já půjdu se Šnapiskem ven, můžu?“
„A kam jdete?“
„Ale jenom tady do Thomayeráků,“ mávla Cyrotóna rukou směrem k oknu.
„Dobře, ale za hodinu ať jste doma.“
„Jasně.“
Cyrotóna připnula psa na vodítko a společně se vydali směrem k parku. Šnap cestou očichával a očurával skoro každý roh, takže šli pomalu a každou chvíli zastavovali, ale nakonec došli až k okraji Thomayerových sadů. Za budovou gymnázia Cyrotóna  pustila psa z vodítka, aby se proběhl, a sama ho volným krokem následovala. Rozhlížela se přitom okolo sebe, jestli třeba nepotká někoho známého, možná někoho ze spolužáků. Ale ať koukala, jak koukala, nikde nikdo. Praha byla teď o prázdninách skoro vylidněná. Potkala jen pár babiček se psy a rodičů s kočárky. Šnapík pobíhal s nosem nízko u země a chrochtavě nasával všechny pachy, které se kolem četných stromů, keřů a laviček nashromáždily v době jeho nepřítomnosti. Najednou uskočil, naježil snad všechny chlupy na hřbetě a rozštěkal se zuřivě pod větve veliké túje.

„Šnape, Šnape,“ volala Cyrotóna, ale pes jakoby neslyšel.
Cyrotóna k němu doběhla, chytila ho za obojek a pohladila po kožichu.
„Ticho, tichoučko,“ pronesla konejšivým tónem.
Šnap konečně ztichnul, ale pobouřeně odfukoval a temně vrčel. Cyrotóna si nejprve myslela, že se rozštěkal na toulavou kočku nebo potkana, co se mihl pod keřem. Chtěla psa odtáhnout za obojek a pokračovat v procházce, ale pak jí zvědavost nedala. Přikrčila se, nadzvedla větev a zírala do šera pod ní.

Najednou vyvalila oči a otevřela pusu. Ne, to přeci není možné! To nemůže být pravda. Pidižvíci přeci ve městě nežijí. Pustila větev, několikrát prudce zamrkala a znovu větev nadzdvihla. Pidižvík tam nebyl. Tedy neseděl tam, kde ho uviděla prve, ale všimla si, že zpoza kmínku túje vyčuhuje kousek něčeho, co vypadalo jako cíp kabátku.
Natáhla ruku a než stačil mrňousek zmizet, chytila ho opatrně do dlaně. Přitom zapomněla na Šnapa, jehož obojek pustila už před chvílí z ruky, a který se teď opětovně rozječel na celé kolo.
„Ticho,“ okřikla psa.
Pidižvík na její dlani se klepal. Byl umouněný a vyděšený.

„Dobrý den,“ hlesla Cyrotóna a nevěděla, jak dál.
Pidižvík neodpovídal.
„Nebojte se,“ pokračovala, protože usoudila, že z ní má asi strach. „Já jsem Cyrotóna a už pár takových malých lidiček, jako jste Vy, znám. Neublížím Vám.“ Vypadalo to, že se pidižvík maličko uklidnil.
„Dobrý den,“ vysoukal ze sebe konečně. „Nejste Vy ta Cyrotóna od nás z lesa? Co vyčmuchala naší vesnici loni v létě? Nebo jste jiná Cyrotóna?“
„Ano, ano, to jsem já,“ nadšeně přikyvovala.
„Já jsem Matěj,“ pronesl pidižvík a lehce pokývl hlavou.
Matěj! Edův ztracený tatínek, blesklo Cyrotóně hlavou.
„A co probůh děláte tady?“ řekla nahlas. „Já myslela, že pidižvíci žijí v lese, a Vy najednou tady v Praze v parku.“

Cyrotóna se podívala dolů ke svým nohám. Šnap tancoval po zadních a potichu střídavě ňafal a vrčel. „Šnapáku,“ zamračila se na něj dolů a zase zvedla hlavu k pidižvíkovi na své dlani.
„Kdo že žije v lese?“ tázal se Matěj.
„Pidižvíci. Tak vám malým lidičkám říkám,“ vysvětlila Cyrotóna.
„Žijeme v lese,“ pokýval Matěj hlavou.
„Šel jsem na pole u lesa a v poledne jsem si chtěl trochu odpočinout. Tak jsem se natáhl na kraji lesa do stínu pod bedlou no a najednou jsem se vzbudil na hromadě hub v proutěném koši. Koš byl uvnitř veliké krabice, ve které byla tma a kymácela se a drncala a hučelo to tam. Takhle to trvalo nějakou dobu. Pak najednou přestalo kymácení, drncání i hučení a nějaký velký člověk tu krabici otevřel. Slunce mě úplně oslnilo. Ten velký člověk popadl koš s houbami a někam ho nesl i se mnou. Jako většina z vás velkých mě asi neviděl. Aspoň se tak choval. Byl jsem úplně konsternovaný a nevěděl, co dělat. A tak se stalo, že mě donesl až k sobě domů. Honem jsem vyskočil z koše a časem se mi podařilo schovat se ve spíži. Tam se mi žilo jakž takž dobře. Ale jen do té doby, než si velcí lidé všimli ohlodaného jídla. Začali na mě líčit pasti. Nakonec jsem dostal strach a nechal jsem se vynést v tašce ven. Tam jsem vyskočil a od té doby se protloukám tady venku tak nějak všelijak. Je to už dlouho. Zimu jsem strávil se spíži, jaro tady v tom, jak Vy říkáte, parku, no a už je léto,“ skončil Matěj svoje vyprávění.
„Už ani nedoufám, že někdy uvidím naší vesnici a svojí rodinu,“ vzdychnul ještě.
„Ale uvidíte, co byste neviděl,“ opáčila Cyrotóna.
„Zítra jedeme s mámou na chatu. Tak Vás akorát musím do té doby někde schovat a zítra Vás zase zavezu do lesa.“ „
„Opravdu?“ pookřál viditelně Matěj.
„Jasňačka,“ kývla Cyrotóna. „Akorát Vás čeká ještě jedna cesta v drncající a hučící krabici, to je totiž auto, víte. Tím my velcí jezdíme.“
„Když budu vědět, že jedu domů, tak to ještě jednou vydržím,“ usmál se Matěj.
Cyrotóna pidižvíka opatrně usadila do plátěného klobouku, který si sundala z hlavy, a hodila Šnapovi klacek, aby tolik neotravoval.