Jak to bylo se světýlky

Eda pozoroval paprsky ranního slunce deroucí se do chaloupky a přemýšlel o tom, co se dělo v noci. Myslela na neznámého, jak vyděšeně utíkal, a na paní Střihoušku, jestli už ona a její rodina budou mít od drátěných ok konečně pokoj. Vybavoval si, jak mávali ve tmě svítilnami i svíčkami a měli strach, aby se nezapálil les. Ale ty svítilny bez ohně se mu dost líbily, i když jsou docela těžké. Musí se zeptat Cyrotóny, jestli by si jednu nebo dvě nemohli nechat. Až se s ní uvidí, určitě se jí na to zeptá, umiňoval si. Vyskočil z postele a vykoukl z chaloupky ven.

Ráno si holky pořádně přispaly. Ve stanu je obvykle sluníčko vzbudilo brzy, ale tentokrát ne. Nakonec je probudila až máma, která strčila do stanu hlavu a zašveholila: „Holčičky, kočičky, už je dávno bílý den. Na stole je mlíčko, čaj a kakao, rohlíky z Jednoty a jiné dobroty.“  A pak méně rozverně dodala: „Holky vstávejte, začíná sem pařit slunko, bojím se, že dostanete úpal.“

Postupně se hrabaly ze spacáků a zívaly na celé kolo. Máma si k nim sedla ke stolu s hrnkem kafe a dívala se, jak si mažou rohlíky ke snídani. Šnap loudil pod stolem a chvílemi se snažil vydrápat Cyrotóně na klín. Máma byla chvilku zticha, ale pak už to nevydržela. „Holky, v Jednotě jsem potkala starého Krňáka, víte, jak je upovídaný, a ten mi povídal, že prý v lese nad vesnicí straší. Asi už mu dědkovi přeskočilo, říkala jsem si. No a on mi začal líčit, jak nějaká Novotná, tu já neznám, vykládala v Jednotě, že ten její se včera vracel přes les v noci z Jíloviště a viděl a slyšel nějaký chechtavý a blikavý strašidla. Prý z toho byl celej pryč, oči navrch hlavy a tak. To je blbost, co? Já myslím, že byl v Jílovišti nasávat a pak se mu zdálo kdoví co. To je celkem vtipné, co všechno se tady na vesnici semele. Bych nevěřila, že ještě dneska bude někdo věřit na strašidla,“ zakončila máma svůj monolog.
Holky se po sobě podívaly a neříkaly nic.
„No, to je fakt vtipný,“ vysoukala ze sebe po chvíli Terka.
Naštěstí se máma usadila u počítače, že bude pracovat, a holky mohly v klidu probrat vše, co jim běželo hlavou.

„Tak co na to říkáte?“ začala Cyrotóna.
„Dobrý. Myslíš, že ten Novotný je ten pytlák, nebo jsme vystrašily ještě někoho dalšího?“ ozvala se Maruška.
„Těžko říct,“ pokrčila rameny Cyrotóna.
„Hele, jak jsi to udělala s těmi světýlky? To jsi tam měla natažený vedení nebo nějaký spínače nebo co?“ skočila jim do toho Terezka.
„Už jsem ti řekla. Světla drželi pidižvíci.“
„Haha, fakt už to přestává být vtipný. Že ses domluvila s Honzou Poštou? Ten pořád spojuje nějaký dráty, něco pájí a tak, ten ti pomohl, že jo?“ nedala se Terka.
„Honza? Blázníš? Vždyť ten nás má za mrňata. Vůbec se se mnou nebaví,“ odvětila Cyrotóna.
„Hmmm, si to tajemství nech, když jsi taková,“ urazila se Terka a šla si číst na deku pod jabloní.
Maruška zaraženě koukala z Terezky na Cyrotónu a zase zpět a nevěděla co říct. „Nemusela si bejt na ségru taková,“ pronesla nakonec směrem k Cyrotóně.
„Jaká?“
„No takhle jí jako odpálkovat.“
„Jsem jí neodpálkovala. Je to pravda. Světýlka fakt nesli pidižvíci. Víš ty co, tak pojď se mnou.“

Cyrotóna vyrazila k brance a Maruška jí následovala, ani sama nevěděla proč. Vyšly ze zahrady a za chvilku byly v lese. Šly mlčky. Po nějaké době se Cyrotóna zastavila u shluku borovic.
„Počkej tady, za chvilku se vrátím,“ přikázala Marušce. Sama pokračovala až ke křoví ukrývajícímu pidižvičí vesnici. Zapískala smluvený signál a čekala. Po chvilce se ze křoví vynořil Eda a za ním jako obvykle i ostatní kamarádi.
„Čau, zrovna jsme se chtěli jít koupat na Peřejky. To je štěstí, že jsme se neminuli,“ uvítal Eda Cyrotónu.
„Ahoj, hele, chtěla bych vás někomu ukázat.“
„Jak jako? A komu? A proč?“ tázali se o překot pidižvíci.
„Marušce. Ta se mnou byla včera v noci v lese a chce vědět, jak jsem udělala světýlka.“
„No ale té už jsi posílala naší fotku. Neviděla nás, nevěří na nás, tak nás zase neuvidí,“ namítl Eda.
„Já myslím, že po včerejšku změnila názor.“
„Já ti nevím, Cyrotóno,“ zrozpačitěl Eda. „Naše pravidla to nedovolují, zbytečně se vystavovat kontaktu s velkými lidmi.“
„Ničemu se vystavovat nebudete,“ zavrtěla rozhodně hlavou Cyrotóna. „Prostě si stoupnete tuhle k buku, já ukážu rukou a zeptám se jí, co vidí. Buď uvidí vás, nebo hromadu listí.“
„Ale co když uvidí nás? Co pak?“ vypískla Dorotka. „Mohla by nám chtít ublížit.“
Eda vypadal zadumaně. „Cyrotóno, nemohli bychom si nechat některou z těch lucerniček bez ohníčků?“
Cyrotóna se k němu obrátila, koukala dost nechápavě, ale pak jí došlo, o čem Eda mluví.
„Jo jasně, třeba všechny, ale časem vám dosvítí, dojdou vám baterky.“
„Aha,“ posmutněl Eda.
„Ale baterky vám můžu donést, když tu budu,“ dodala Cyrotóna.
Edovi se rozzářily oči.
„Tak já navrhuju, že ostatní se půjdou schovat a já si sednu k tomu buku, jak si říkala, a uvidíme, jestli mě ta tvoje kamarádka uvidí.“
„Díky Edo,“ pokynula Cyrotóna hlavou a odkvačila zpět do lesa.
Za chvíli se vrátila s Maruškou, která se okolo sebe rozhlížela poněkud vyjeveně. Pod bukem seděl osamocený Eda.
„Tak támhle je,“ ukázala Cyrotóna rukou přímo na něj.
„Co tam? Strom vidím. Taky listí. Prostě normální les.“
„Podívej se pořádně,“ nabádala Marušku Cyrotóna. Eda schválně zamával rukama nad hlavou.
Ale Maruška dál zírala před sebe, přivírala oči, jako by byla krátkozraká, a krčila rameny.
„Tak nic“, vzdychla smutně Cyrotóna a otočila se i s Maruškou k odchodu. Za zády nenápadně mávla na Edu.
„Si z nás děláš blázny, přesně jak říkala ségra,“ brblala Maruška cestou k chatě. „Jak jsi to teda udělala s těmi světly?“ nedala pokoj.
„Nijak. Prostě nijak,“ odvětila Cyrotóna. Tón jejího hlasu přiměl Marušku dotaz už raději neopakovat, a tak k chatě došly mlčky.