Kde je Cyrotóna?

Pidižvíci seděli pod smrčkem a čekali, až přestane pršet. Za chvíli vysvitlo slunce a mraky odtáhly směrem na Prahu. Pidižvíci se loudali domů.
„Tak zítra zas,“ pokývl Eda ostatním, když se rozcházeli do svých chaloupek.

Druhý den se zase vypravili k chatě, ale Cyrotóna nikde. Ani její rodiče nebo psa Šnapa neviděli. Byli z toho smutní, hlavně Eda.
„Co teď? Přeci sem nebudeme chodit každý den,“ zeptala se Dorotka. Nikdo nevěděl. Sedli si do mechu na kraji lesa a přemýšleli.

„Už to mám!“ zvolal Kája. „Poprosíme paní Huňáčovou, zda by Cyrotóně doručila dopis, až se tu v chatě někdo objeví. Ona hopsá všude po okolí po stromech, tak má výborný přehled. Víte přeci, jak nám vždycky říkala, na které zahradě padají jablka, kde zrají meruňky a kdo z velkých lidí je a není doma.“
Běželi tedy k borovici paní Huňáčové. Naštěstí byla doma, ale vůbec se jí nechtělo doručovat pidižvíkům dopis. Teď už není jejich doručovatelkou, když se přestěhovali, teď jim přeci nosí poštu datel pan Polétavý. Nakonec se však za tři oříšky uvolila vzkaz napsaný na březové kůře na okno chaty donést.

Cyrotóna seděla v čekárně. Byly tu s mámou na červených koženkových lavicích samy. Cyrotóně se v čekárně nelíbilo, ale věděla, že to musí vydržet. Za chvíli se otevřely bílé dveře a ozvalo se:
„Dobrý den. Tak pojďte dál.“
„Dobrý den,“ pozdravila Cyrotóna paní doktorku i usměvavou sestřičku.
Poslušně si nechala prohlédnout krk.
„Tak já myslím, že už jsi úplně zdravá, Toničko,“ slyšela říkat paní doktorku. „Už můžeš vyrazit na prázdniny.“
„Děkuju. Na shledanou,“ hlesla Cyrotóna, protože jí nic lepšího nenapadlo.
Konečně se pojede na chatu, běželo jí hlavou.
„Mami, mami, pojedeme na chatu,“ vyhrkla, sotva vyšly z ordinace.
„No jo, to víš, že pojedeme,“ chlácholila jí máma.
Jenže to ještě strašně dlouho trvalo, protože máma dělala samé nesmysly, jako třeba balila tašky s oblečením a taky luxovala. Proč probůh, když tu nikdo nebude? myslela si Cyrotóna, ale raději mlčela, aby mámu nenaštvala.
Konečně dorazili na chatu.

Paní Huňáčová se rozhlédla z vrcholku osamělého smrku do kraje. Ejhle! Támhle v té chatě je pohyb, nějací lidé dorazili. Ale to je přeci ta chata, kam má doručit psaní!
Rychle seběhla po kmeni kousek níže a přehopkala na svojí borovici. Vytáhla z dutiny poškrábanou březovou kůru a vydala se směrem k chatám na kopci. Hop, přehoupla se z lesa na sloupek plotu. Další skok na jabloň a hup na parapet, kde odhodila kůru. Rychle odraz na bez a raději přes plot, protože dole běhá štěkající pes a snaží se za ní vyskočit, co mu síly stačí.

Sotva přijeli na chatu, chtěla Cyrotóna vyrazit do lesa.
„Nikam,“ zarazila jí máma. „Měsíc jsme tu nebyli, jak jsi byla nemocná, musíme tu poklidit. A já to nebudu pořád dělat sama, už jsi dost velká, abys pomohla.“
A tak teď chodí obě po chatě s kbelíkem a hadry. Máma všude smejčí, čistí a leští, zatímco Cyrotóna se spíše šklebí a sem tam někde setře trochu prachu.

Máma otevřela okno v Cyrotónině pokoji. Hadrem ometla pavučiny, sebrala kus kůry z parapetu, hodila jí do uhláku u kamen, a začala omývat sklo. Cyrotóna se snažila mámě neplést do cesty, aby snad také nemusela mýt okna, ale odhozené kůry si všimla. Co když je na ní nějaký vzkaz? Loni přeci taky přinesla vzkaz veverka na březové kůře.
Nenápadně vylovila kůru z uhláku a vytratila se s ní ven na houpačku. Tam si jí bude moci v klidu prohlédnout a třeba přečíst vzkaz, bude-li jaký.
Opravdu! Na bílé březové kůře je něco naškrábáno uhlíkem.
RÁDI TĚ ZAS UVIDÍME. TADY JE MAPA CESTY. EDA A SPOL.  Čte Cyrotóna a po celé tváři se jí rozzáří úsměv. Za textem následuje změť čar. Cyrotóna se pozorně dívá, studuje tu čmáranici a zdá se jí, že už rozeznává nákres cesty k lesu, značku tam, kde bývala dříve pidižvičí vesnice a pak šipky vedoucí do neznáma.