Máma na stopě

Týden uběhl rychle a než se Cyrotóna nadála, odjížděly Terezka s Mařenkou zase domů. Přijela pro ně paní Kudrnová v novém autě, kterému říkala „moje Volvíčko“. Táta mu říkal eSUVéčko a podivně se ušklíbal a házel okem po mámě, když paní Kudrnová přijela. Auto bylo veliké a paní Kudrnová se s ním nedokázala na lesní cestě otočit. Nakonec jí zachránil táta, jinak by snad holky Kudrnovic vůbec neodjely.

Cyrotóna na chatě osaměla a začala se trochu nudit.  Nejlepší bude, zajít za pidižvíky, pomyslela si. Sluníčko se už pomalu přesouvalo k obzoru, ale světla bylo ještě dost.
„Jdu na procházku,“ houkla směrem k rodičům, kteří probírali pozvání na svatbu paní Kudrnové, která už pak nebude Kudrnová, a zmizela směrem k lesu.
Loudala se bučinou a pak smíšeným lesem, nijak nepospíchala. Neměla na nic náladu, ale se zalíbením pozorovala šikmé paprsky slunce probleskující mezi stromy, které měnily barvy lesního podrostu tu do jásavějších, tam zase tlumenějších tónů.
Najednou za sebou uslyšela šustění. Zarazila se, lekla se. Snad to nejsou divočáci, pomyslela si. Ale hned si připomněla, co říkal táta – v létě divočáci vylézají až po setmění. Chvíli čekala, ale bylo ticho. Rozhodla se tedy pokračovat v cestě. Za chvíli znovu šustot někde za ní. Prudce se ohlédla a koutkem oka zahlédla mizet za stromem známou mikinu. Ha, máma! Máma jí sleduje! Tak to je jasné, nesmí k pidižvíkům, vydá se jinam.
Nenápadně stočila směr své cesty tak, aby za chvilku skončila na kraji vesnice u koňské pastviny. Opřela se o břevno a tvářila se, že obdivuje popásající se koníky. Po chvíli se vydala ulicemi směrem k chatě.

Když přišla na zahradu, seděla máma na lavičce u zahradního stolku a navlékala korálkový náramek.  Cyrotóna se tvářila, jakoby nic a přisedla si k mámě.
„Jak ses prošla?“ zeptala se máma, aniž zdvihla oči od práce.
„Dobře.“
„To je fajn. Chtěla jsem ti říct, že zítra jedeme do Berouna.  Jukneme na trh a na medvědy a dáme obídek.“
„Jů, to se těším.“
Cyrotónu sice mrzelo, že jí máma překazila výlet za pidižvíky, ale do Berouna se skutečně těšila, a tak šla sama od sebe spát brzy, aby mohli ráno také brzy vyrazit.

Cyrotóna vstala časně. Nikdo jí nemusel z postele tahat, naopak výjimečně ona šla vzbudit rodiče. Ti se divili! Hned po snídani a ranní hygieně se Cyrotóna hnala k autu, ale máma jí zarazila: „Letos pojedeme vlakem, ať mámě nějakou změnu. Navíc já výlety vláčkem miluju.“
Cyrotóna trochu protáhla obličej, ale bez řečí šlapala na nádraží.  Šnapa s sebou nevzali, protože máma mínila, že mu na zahradě bude lépe, než ve vlaku a ve městě. Šnapák si ale asi myslel něco jiného, protože dokud nezmizeli za zatáčkou, běhal za plotem sem tam a nespokojeně poňafával.

Když dojeli do Berouna a došli od nádraží do centra, Cyrotóna se hned hnala ke zmrzlinovému okénku. Táta byl v dobré náladě, a tak jí koupil vanilkovou a sobě míchanou. A pak hurá na trh na náměstí. S mámou okukovaly a prolézaly kdejaký stánek, dokud se táta nezačal tvářit natolik znuděně, že raději všichni vyrazili k medvědům.  K medvědáriu je to pěkně do kopce, a to se Cyrotóně moc nechtělo, protože sluníčko začalo připalovat, ale tradice je tradice, tak statečně ťapala. Vyplatilo se to, dva medvídci byli venku a vzhůru a docela to vypadalo, že se předvádějí před návštěvníky.  Od medvědů seběhli zase s kopce dolů a cestou rozmýšleli, kam půjdou na oběd. Táta chtěl na pizzu, Cyrotóna raději někam, kde mají lososa, a máma neříkala nic, protože si nejspíš dá jako obvykle salát a ten mají skoro všude.  Nakonec to vyhrála pizzerie a Cyrotóna si dala lososovou pizzu. Mňam, ta byla dobrá! Po obědě byl pomalu čas jet domů, aby tam Šnap moc nesmutnil, navíc už všichni byli pěkně ucapkaní a umordovaní ze sluníčka. Ve vlaku byla Cyrotóna ráda, že sedí a dívala se z okénka na ubíhající krajinu se stužkou Berounky probleskující mezi stromy. Pak je ale ještě čekala cesta od nádraží a to je do pořádného kopce! „Uff, uff,“ odfukovala  Cyrotóna zmoženě snad každých dvacet kroků, až z toho máma nasadila velice otrávený výraz a šlapala napřed. Ačkoli Cyrotóna celou cestu vlakem myslela na to, že by mohla ještě vyrazit za pidižvíky do lesa, najednou se jí nechtělo. Lehla si na zahradní lehátko. Chvilku si odpočinu, a potom vyrazím, pomyslela si a pohodlně se natáhla.

Najednou kde se vzal, tu se vzal, objevil se Eda. Prostě vylezl z tují u plotu a zubil se na Cyrotónu. Kde se tu vzal a proč, nechápala Cyrotóna. Eda nic neříkal a tančil po trávníku u chaty. Po chvíli rozsvítil malinkatou, ale v jeho poměrech velikánkou, LED baterku. Cyrotóna se zmateně rozhlédla a teprve teď si všimla, že už se stmívá. Proto asi Eda svítí, pomyslela si.
„Tóny, Tóny, vstávej.“ Proč na ní Eda tak divně křičí? A kdo jí to třese ramenem? Cyrotóna zmateně zamžourala. Táta jí třásl ramenem a říkal: „Tony, vstávej a jdi raději spinkat do postýlky, už se stmívá, tady na zahradě budou žrát komáři.“
Takže ten Edův tanec s baterkou, to byl jen sen! A musela prospat většinu odpoledne, když je už skoro tma.