Na pytláka

Večer zalezly do stanu. Cyrotóna osobně zkontrolovala, zda mají všichni dobité mobily. „A žádný spaní, jasný?“ připomněla holkám. To bylo těžké, spát se jim chtělo. Nakonec se rozhodly, že budou sedět a hrát slovní fotbal, to je snad udrží v bdělém stavu.

Krátce po půlnoci Cyrotóna zavelela: „Jdeme!“
Vylezly co nejtišeji ze stanu a bez hlesu proběhly zahradou k zadní brance, která byla jen pár metrů za stanem. Jenže ouha. Cyrotóna vzala za kliku a nic. No jasně! Tahle branka je přeci vždycky na noc zamčená!
„Budeme muset dopředu k vchodu,“ zašeptala Cyrotóna přes rameno holkám.
Všechny tři se bez hlesu otočily a pomalu šly k přední bráně. Našlapovaly zlehýnka a pořád ostražitě naslouchaly, zda neuslyší od chaty nějaký zvuk, ale zdálo se, že všechno spí. Konečně se tímto pomalým způsobem dostaly přes trávník a po schodech k vrátkům na zahradu, které vedou k příjezdové cestě. Cyrotóna pomaličku otevírala a klepala se strachy, aby vrátka nezavrzala a nevzbudilo to třeba Šnapa nebo tátu, který má lehké spaní. Konečně stály na cestě, za sebou zavřená vrátka a Maruška hlasitě vydechla úlevou. Lehce se rozeběhly směrem k posledním chatám a k lesu.
Když vešly do lesa, Maruška zastavila a chytila Cyrotónu prudce za ruku. „Počkej!“
„Co je?“
„Já se… Já se bojím,“ přiznala se Maruška.
„A čeho?“
„V noci v lese.“
„Čeho prosím tě?“ opáčila Cyrotóna. „Kanců? Ti se přeci v létě drží od chat daleko, je tu moc rušno. Sem dolů chodí až na podzim.“
„To ne,“ zavrtěla Maruška ve tmě hlavou. „Co když tu někdo je? Co když nám bude chtít ublížit?“
„Ale nestraš,“ stiskla jí ruku Cyrotóna. „To spíš v Praze se ti něco stane v parku, než tady v lese. To říká táta pořád.“
Maruška už byla zticha. Cyrotóna jí moc nepřesvědčila, ale nechtěla být před ní a starší sestrou za strašpytla, a tak šla.

Pokračovaly v zástupu za sebou, první Cyrotóna, pak Maruška a na závěr Terka. Lesem postupovaly docela rychle, protože svítil měsíc a navíc šly po jeho okraji. Když dorazily kousek od louky, kde se objevují oka na zajíce, Cyrotóna zastavila. Chvíli pozorně poslouchala a pak špitla k holkám: „Počkejte tu, hned jsem zpět.“ Než stačily něco odpovědět, zmizela ve křoví. Zapískala dohodnutý signál a za chviličku ucítila, jak jí něco šimrá na kotníku.
„Edo, jsi to ty?“ špitla.
„To jsem já,“ ozvalo se od země tiché chichotání. Cyrotóna poznala Dorotčin hlas.
„Super, že jste tu,“ zašeptala. Pomalu si sedla na bobek a rozsvítila jednu s LED svítilniček, co vytáhla z kapsy. „Vzali jste ještě někoho?“ zeptala se.
„Bez obav,“ ozval se ze tmy Eda. „Je nás tu devět.“
„Super.“

Cyrotóna vylovila z kapsy pět maličkých LED baterek a dortové svíčky. Odpočítala z balíčku čtyři a vše položila na zem. Pidižvíci si výbavu rozebrali. Těm, kteří měli svíčky, je Cyrotóna zapálila.
„Pozor, ať nepodpálíte les,“ připomněla opatrnost.
„Tak až uslyšíte signál, vyrazte na mýtinu s rozsvícenými světly. Držte se blízko sebe a trochu těmi světly jako mávejte.“
Po poslední větě se otočila a vrátila se stejnou cestou, jako přišla, k holkám.
S holkami se ukryly do křoví na samém okraji louky. Společně si lehly na zem a poslouchaly. Po nějaké době, která se jim zdála dost dlouhá, uslyšely kradmé kroky ubírající se po louce směrem od vesnice. Za chvíli uviděly proti nebi přihrbenou postavu. Občas se zastavila a sehnula k zemi. To asi pytlák kontroluje oka, pomyslela si Cyrotóna. Kousek od nich se tajemná postava zastavila a chvíli se hrabala po kapsách. Holky strachy skoro nedýchaly. Za chvilku se tmou rozzářilo světélko cigarety a neznámý pytlák postupoval k okraji lesa.

Cyrotóna se nadechla a zapískala smluvený signál. Pytlák sebou trhnul a rozhlížel se, ale nic neviděl, a tak pokračoval dál. Za okamžik se z lesa začala vynořovat při zemi tančící a komíhající světélka. Postupně se jich objevilo devět.
„Sakra,“ uslyšely holky zašeptání směrem od pytláka. „Co to je? Že by ta bláznivá svíčková bába měla pravdu?“ pokračoval tichý monolog.
V tu chvíli Cyrotóna stiskla rameno Marušce, ležící vedle ní, a ta kopla nohou do Terky. Všechny tři naráz zapnuly na mobilech přehrávání a do ticha letní noci se ozval trojí šílený Jokerův smích.
„Proboha, proboha. Do háje, co tohle je,“ láteřil teď pytlák už úplně nahlas. „Kurva, to je fakt divný.“ Odhodil cigaretu, otočil se a pospíchal směrem k vesnici.

Holky ještě chvilku tiše ležely, ale jakmile pytlák zmizel z dohledu, vítězoslavně se rozesmály a pěkně si plácly, i když to bylo ve tmě trochu těžké, napoprvé se rukama netrefily a Maruška dokonce plácla Terku do hlavy, místo na dlaň. Světýlka mezitím zhasla.

„Jdeme,“ zavelela Cyrotóna a vracely se tak rychle, jak jim to tma dovolovala, zpět k vesnici a chatám.
Podařilo se jim vrátit se na zahradu a zalézt do stanu, aniž by si toho rodiče všimli.
„Hele, jak se podařilo to s těmi světýlky?“ šeptala Terka do tmy směrem, kde ležela Cyrotóna.
„No to dělali pidižvíci,“ zívla Cyrotóna do tmy.
„Cože? Kdože? Co to je?“ ozvala se poněkud zmateně Terka.
„Pidižvíci. Takový trpaslíci z lesa.“
„Achjo, zase s tím začínáš. Teď už se mi chce strašně spát, ale ráno mi to musíš říct,“ zívla Terka.
Za chvilku se ve stanu ozývalo už jen trojí tiché oddychování.