Návštěva

Eda se sešel s ostatními na návsi. Všichni věděli, proč tu jsou, ale nikomu se nechtělo hovor začít. Aby nebyli dospělým nápadní, raději se přesunuli k modřínu za školou, která byla teď v létě zavřená a prázdná. Pořád se ale nikomu nechtělo začít.
Nakonec to jako obvykle rozetnul Eda: „Všichni víme, co bychom měli udělat. Jedná se o ohrožení bezpečnosti vesnice a to bychom měli hlásit.“
„Ale jde o Cyrotónu. Cyrotóna má z loňska zvláštní povolení,“ opáčila Dorotka.
Eda přikývl, ostatní jen koukali.
„Cyrotóna ano, ale její máma ne,“ poznamenal Viky.
„Já bych to nehlásil,“ řekl Eda tiše. „Nechci se zase stěhovat. A Cyrotóna je hodná a nechce nás ohrozit. Viděli jste přeci, jak mámu hned odvedla. Určitě jí ohlídá.“
„Jenže by asi za námi měla přestat chodit,“ ozval se Viky. „Co když jí máma bude zase stopovat.“
„To je asi pravda,“ pokrčí Eda rameny, ale je vidět, jak moc je z toho smutný.

V tu chvíli se ozval za hradbou křovin Cyrotónin signál. Všichni až na Edu sebou trhli. Podívali se tázavě po sobě, ale Eda už rozhodně zamířil k hraničnímu křoví a dral se ven. Na druhém konci se vyloupl ze zeleně přímo proti Cyrotóně. Ostatní lezli váhavě za ním, ale zůstali raději stát na samém kraji hraničního křoví, aby v případě nebezpečí hned mohli hupnout zpět.

„Ahoj,“ pozdravil Eda.
„Ahoj,“ usmála se Cyrotóna. „Proč se ostatní drží tak zpátky? To se mě najednou bojí nebo co?“
„Tebe ne, ale bojí se, že tě třeba bude zase někdo sledovat a mohl by odhalit nás i naší vesnici a všechny by to mohlo ohrozit,“ vysvětlil Eda.

„Přišla jsem vás pozvat,“ vyhrkla Cyrotóna, jak se už nemohla dočkat.
„Pozvat? A kam?“
„K nám domů přeci.“
„Tam už jsme přeci byli loni. A obávám se, že to teď nepůjde. Všichni se bojí ohrožení bezpečnosti kvůli tomu, jak tě minule máma vystopovala až sem.“
„Ale to pozvání není jen ode mě, je právě i od mámy. Ona vás sice nevidí, ale věří mi, že existujete, a sama navrhla, ať vás pozvu na návštěvu. Upeče koláč. Můžete si vybrat, jestli chcete meruňkový nebo borůvkový.“
Rozhostilo se ticho. Cyrotóna napjatě čekala na odpověď, pidižvíci přemýšleli.
První se jako obvykle osmělil Eda: „Já bych šel. Pokud tedy ohlídáte obludu, aby nám něco neudělala.“
„Spolehni se,“ rozzářila se Cyrotóna, „mámu Šnap poslechne na slovo.“
„A co vy?“ zvedla hlavu směrem k ostatním.
Viky váhavě přikývl.
„Tak když jdou kluci…“, řekla Dorotka.
Magda ale rázně zakroutila hlavou. „Ne, to je určitě proti pravidlům, co máme dodržovat. Já nejdu.“ Kája chvíli váhal, ale asi se bál, že by to na něj sestra doma řekla, tak se raději přidal k ní a také zavrtěl hlavou.
„Dobře, takže zítra odpoledne přijďte k nám za plot. Pozvání platí i pro vás, kdybyste si to rozmysleli,“ poznamenala Cyrotóna směrem ke Kájovi a Magdě.
„Mějte se hezky a zítra se uvidíme,“ zamávala na rozloučenou.

Máma ráno upekla dva koláče. Borůvkový a meruňkový, protože se Cyrotóna zapomněla zeptat, který by pidižvíci chtěli. Po obědě nachystala na malý talířek hromádku jahodové zavařeniny a do misky trochu borůvek z lesa i meruněk ze zahrady. Potom s Cyrotónou čekaly.
Cyrotóna byla nervózní. Kdy asi přijdou? A přijdou vůbec, nerozmysleli si to, takové myšlenky jí běžely hlavou. Každou chvíli se běhala dívat k plotu. Když tam doběhla popáté, spatřila za plotem tři pidižvíky: Edu, Vikyho a Dorotku. Magda a Kája tedy skutečně nepřišli.

„Pojďte dál,“ vítala je ztlumeným hlasem, aby náhodou nepřilákala pozornost sousedů z vedlejší chaty, a otevřela branku.
Pidižvíci váhavě prošli do zahrady a následovali Cyrotónu směrem k chatě.
Uvnitř v chatě je čekala máma s prostřeným stolem a Šnapem na klíně. Jak Šnap zmerčil pidižvíky, hned se zježil a začal poňafávat. Máma ho hladila po hlavě a konejšivě mu šeptala do ucha. Pes se za chvilku uklidnil natolik, že nešňafal, ale pořád se díval velmi podezíravě. Cyrotóna zvedla pidižvíky ze země a posadila je přímo na stůl, kde byly na malých talířcích všechny ty dobroty.
„Vezměte si,“ pobídla své malé kamarády. Pidižvíci nejprve pozdravili Cyrotóninu maminku, ale ta jim neodpověděla, protože je nejspíš neviděla, ani neslyšela. Potom se nesměle pustili do dobrot. Pochutnávali si na koláči i zavařenině a nešetřili slovy chvály.

Najednou maminka zašeptala: „Tony, Toničko, jeden ten pidižvíček sedí přímo tady, že?“ a ukázala prstem na ubrus kousek od sebe.
„Ano mami,“ kývla Cyrotóna.
Mámě se po tváři kutálelo několik slziček, nenápadně si je otřela rukou, ale Cyrotóna to stejně viděla.
„A támhle je další a támhle taky, to je holčička,“ ukazovala máma postupně prstem na všechna tři místa, kde pidižvíci seděli.
„Ano mami,“ kývla znovu Cyrotóna. „Tak už je vidíš, viď?“
„Ano, Toničko, vidím. Trvalo to skoro čtyřicet let, ale konečně je vidím.“

„Cyrotóno, proč ti tvoje maminka říká Tony, Toničko, když jsi Cyrotóna?“
„A teď je dokonce i slyším,“ zašeptala maminka s vykulenýma očima. Slzy už naštěstí vystřídal úsměv.

Cyrotóna vysvětlila pidižvíkům, jak se to má s jejím jménem a přezdívkou.
Po svačině je odnesla k sobě do pokoje a tam si hrály s domečkem pro panenky a s Legem, ze kterého stavěla Cyrotóna pidižvíkům prolézačky, a vozili se v autě na dálkové ovládání.

Do pokoje nakoukla mámina hlava: „Jsem moc ráda, že jste nás poctili návštěvou, ale obávám se, aby vás za chvíli nesháněli vaše maminky. Už je večer, počítám, že do setmění byste měli být doma. Zabalila jsem Vám každému ještě kus koláče na doma a s Toničkou vás doprovodíme do lesa.
Pidižvíci smutně uznali, že máma má pravdu a je čas vyrazit domů. Máma sebrala z věšáku svůj velký slamák, otočila ho vzhůru nohama a nabídla pidižvíkům, ať si vlezou dovnitř, že je s Toničkou do lesa poponesou, ať jsou doma rychleji. V lese, kus cesty od svojí vesnice, aby se neprozradilo, kde byli, pidižvíci vyskákali z klobouku na mech. Každý si vzal do ruky raneček s koláčem.

„Moc děkujeme za pozvání i za koláč,“ řekl za všechny Eda.
„Rádo se stalo a moc mě těšilo, že jsem vás mohla pozvat,“ odpověděla máma. „Velice ráda vás u nás zase někdy uvidím.“
Cyrotóna pidižvíkům zamávala a ti se otočili a pokračovali směrem k domovu.
Cyrotóna s mámou se v tichosti vracely lesem směrem k chatě. Máma vypadala zamyšleně nebo možná zasněně, to Cyrotóna nějak nedokázala poznat.

„Mami?“
„Copak, broučku?“
„Nemohli by u nás pidižvíci třeba bydlet, když to byli původně domácí skřítkové?“
„Toničko, to přeci nejde. Mají své rodiny, svoje maminky a tatínky a těm by doma chyběli. Ale můžou se s tebou určitě kamarádit a chodit na návštěvy a hrát si s tebou v lese. A taky můžou chodit k nám na zahradu na jahody a meruňky a hrášek.“

Došly k zahradě a máma odemkla branku.
„Kde jste byly?“ ozval se z lavičky táta, který mezitím přijel z práce.
„Na procházce v lese,“ usmála se máma. „Hledaly jsme borůvky, ale už je to vysbírané.“
„A proč je v jídelně takový čurbes? Celý ubrus je plný drobků a upatlaný od marmelády.“
„Ale to jsme si jenom zkoušely takové kuchařské pokusy,“ mrkla máma nenápadně na Cyrotóu.
Cyrotóna se usmála a stiskla mámě ruku. Sluníčko zapadlo kamsi za Brdy a na zahradu se začala plížit tma.

Eda doma pohostil celou rodinu borůvkovým koláčem.  Samozřejmě řekl, že je od Cyrotóny a o její mamince se ani slovem nezmínil. Teď seděl před chaloupkou a usmíval se do houstnoucího šera, ani sám nevěděl proč.