Něco o pidižvících

Eda se trochu nudil. Ležel v trávě na kraji lesa vyhřáté červencovým sluncem a díval se na mraky plující oblohou. Čekal na kamarády a taky na Cyrotónu. Tady na kraji lesa se mají sejít, tak se včera domluvili. Díval se do lesa, až se mu zavřely oči a usnul.

Cyrotóna snídala rohlík s jahodovou zavařeninou a přemýšlela, jak donést sklenici marmelády ze spíže také pidižvíkům, když v tom se ozvala máma.
„Tak co jsi včera zjistila, je tu někdo z kamarádů?“
„Nikdo,“ zahuhlala Cyrotóna s plnou pusou.
Polkla a pokračovala: „U Kudrnů není ani noha. To je dost divný, holky sem vždycky na začátek prázdnin jezdí.“
„Já včera mluvila se starou paní Lupáčovou z osady a ta mi říkala, že paní Kudrnová, jako babička od Mařky a Terky, je v nemocnici, tak tu asi nemá kdo s holkami být,“ sdělovala máma.
„Paní Lupáčová taky říkala, že se snad rodiče Marušky a Terky rozvádějí nebo co, ale to může být jenom nějaký drb,“ pokračovala.
„Aha,“ hlesla Cyrotóna.
„A ty nemáš na holky e-mail nebo telefon? Mohly byste se domluvit, jestli přijedou.“
„Určitě mají na facebooku, kde jsou a co se u nich děje. Jenže ty mi fejsbůček nedovolíš,“ podívá se smutně do stolu.
„Nedovolím, dokud na něj nebudeš mít dost rozumu,“ reaguje rezolutně máma.
„A kontakt na ně teda nemáš?“
„Mám telefon na Mařku.“
„Tak jim zkus zavolat. Kdyby tu neměl kdo s nimi být, tak můžou být třeba týden u nás. Já s jejich maminkou klidně promluvím,“ zakončila máma, sebrala nádobí ze stolu a odešla do kuchyně.

Teď nastal ten pravý okamžik! Cyrotóna se protáhla okolo dveří do kuchyně ke spíži. Ukryla malou skleničku jahodové marmelády do kapsy a hurá zadní brankou k lesu.

Eda se probudil, protože ho něco hrozně šimralo na nose. Otevřel oči a za hlavou se mu ozvalo chichotání.  Prudce se otočil. Za ním na bobku seděli Viky, Magda, Dorotka a Kája. Kája držel v ruce stéblo, kterým ho předtím šimral na nose.
„Kde je Cyrotóna?“ vyhrkl Eda.
„Ještě nepřišla,“ odpověděla chichotající se Dorotka.
V tu chvíli se Cyrotóna vyloupla z ohybu cesty vedoucí po kraji lesa. Z dálky uviděla svoje maličké kamarády a mávala jim.
„Ahoj. Mám pro vás marmeládu,“ oznamovala, sotva dosedla do trávy a už vytahovala skleničku jahodové zavařeniny z kapsy.
„Mňam,“ olízla se Magda.
„Jé, ale to je pro celou vesnici!“ zvolal Kája při pohledu na skleničku marmelády.
„Tak já vám jí pak zanesu do vesnice, až půjdete domů,“ navrhla Cyrotóna a zase schovala skleničku marmelády do kapsy.
Seděli na mezi. Cyrotóna byla zvědavá na spoustu věcí, ale nevěděla, kde a jak začít.
„Můžu se na něco zeptat?“ odhodlala se konečně.
„Jasně,“ odpověděli najednou Eda i Viky.
„Jak to, že vy pidižvíci mluvíte stejně, jako my a taky píšete stejně. Že nemáte vlastní řeč a písmo. A taky máte prázdniny jako my.“

„To je dáno naší historií,“ ujala se slova Dorotka a nasadila vážný tón i výraz ve tváři.
Dorotka bude nejspíš snaživá premiantka, pomyslela si Cyrotóna, ale nahlas neříkala nic. 
„Před dávnými a dávnými lety jsme žili společně s velkými lidmi. A tak se u nás i velkých lidí vyvinul stejný jazyk i písmo a také máme některé společné zvyky,“ pokračovala Dorotka hlasem paní učitelky. „Aha,“ reagovala Cyrotóna překvapeně. „Ale vždyť vy se velkých lidí bojíte.“
„Bojíme,“ kývla Dorotka, „leč nebylo tomu tak vždy,“ pokračovala, jako by četla z učebnice dějepisu. „Před dávnými lety jsme žili v domácnostech velkých lidí a byli jsme vážení a oblíbení. Velcí lidé nám dávali mléko, chléb, kaši, kroupy a další potraviny a nechávali nás bydlet v zákoutích svých velkých domů.“
„A co se stalo? Proč už vás velcí lidé u sebe nenechávají?“
„Dodnes se přesně neví, co se stalo. Ale najednou nám čím dál více velkých lidí přestalo dávat jídlo a nabízet útulná zákoutí k bydlení. Postupně docházelo k nebezpečným nehodám, kdy někdo z velkých lidí na naše předky šlápl nebo je zavřel do dveří. Až jsme zjistili, že většina z nich nás nevidí.“
„Nebylo to najednou,“ vykládala Dorotka, „ale postupně. Nejdřív ve městech, pak na venkově a nakonec na zapadlých polosamotách a samotách,“ udělala Dorotka pauzu, aby polkla dojetím nad osudem svých dávných předků.
„Nakonec jsme se stáhli do lesů, kde bylo bezpečněji. A tady žijeme již po několik generací,“ zakončila s vážným výrazem ve tváři.

Cyrotóna koukala málem s otevřenou pusou. Nevěděla, co říci. Fíha, to je něco, myslela si.
„Jó, takhle jsme se to učili v dějepise. Dorotka mluví jak kniha,“ poznamenal se zasněným výrazem Kája.
Cyrotóna sebou najednou trhla.
„Proboha,“ vyhrkla, „vždyť já slíbila být doma před obědem, abych mámě pomohla vařit.“
„A co ta marmeláda?“ zeptal se s mlsným výrazem Viky.
„Jasně, jasně, donesu vám jí do vesnice,“ přikyvovala Cyrotóna.
Vešli s pidižvíky do lesa a šli směrem k jejich vesničce. Cyrotóna slyšela, že pidižvíci něco štěbetají, ale nemohla se na jejich povídání soustředit. Pořád musela myslet na to, že kdysi dávno by nějaký pidižvík býval mohl bydlet i u nich doma. Škoda, že už je ta doba pryč, myslela si.
Došli až k pidižvičí vesnici. Cyrotóna prolezla ochranným pásem křovisek a na palouku nechala ležet sklenici marmelády s odšroubovaným víčkem. Potom se rozloučila a pelášila směrem k chatě.

„No to je dost, že jdeš,“ uvítala jí máma. „Už jsem myslela, že jsi to s tím škrábáním brambor nemyslela vážně! Volala jsi Mařence?“
Cyrotóna se nejprve podívala na matku naprosto nechápavě, ale v mžiku si vzpomněla na jejich ranní rozhovor.
„Jo,“ zalhala, „ale Mařka to nebere.“
„Aha,“ kývla máma a společně se pustily do škrábání brambor.