Pozvání

Po obědě si Cyrotóna vzpomněla, jak mámě lhala. Zamrzelo jí to a taky se trochu bála, že se na to možná přijde. A tak honem vylovila mobil a v seznamu našla číslo na Marušku Kudrnovou. Chvíli přemýšlela, co jí vlastně řekne, a potom ťukla prstem na jméno na displeji. Telefon zvonil.

„Ahoj,“ ozvalo se v reproduktoru.
„Ahoj!“, vyhrkla Cyrotóna. „Jak se máš?“ pokračovala, protože jí nic jiného nenapadlo.
„Jsem doma,“ řekla Maruška a znělo to dost znuděně.
„A vy letos nejedete na chatu?“ zeptala se rovnou Cyrotóna.
„Asi ne. Nemáme s kým. Babička je nemocná a máma má moc lítání a zařizování. Pořád někam jezdí, když teda zrovna není v práci.“
„Aha. A nechtěli byste se ségrou přijet a být u nás? Na týden třeba? Máma říkala, že klidně promluví s vaší mámou.“ 
„Jéé, to by bylo fajn. Tak já ti pošlu číslo na mojí mámu a může jí ta tvoje zavolat.“
„Super,“ souhlasí Cyrotóna.
„A co vlastně na chatě děláš, když jsi tam sama?“ zajímá se Maruška.
„Já nevím, jestli ti to říct. No. Ale….,“ odmlčí se na chvíli Cyrotóna a zhluboka se nadechne. „Objevila jsem tu v lese takový skřítky, trpaslíky jako.“
„Cože?“ ozve se hodně nahlas ze sluchátka. „Si ze mě děláš legrandu.“
„Nedělám. Počkej, uvidíš.“
„Hmm, no nevím. Ale musím už končit, jedeme za babičkou do nemocnice.“
„Tak jí ode mě pozdravuj. A taky Terku. A čau.“
„Čau.“

Cyrotóna se zamyslela. Možná Marušce o pidižvíkách říkat neměla. Ale teď už se nedá nic dělat, už je to venku.
Pípla SMSka.
„Mamí, mám to číslo na maminku od Marušky.“
„Tak mi ho přepošli, večer jí zavolám. A co máš vlastně na odpoledne v plánu?“
„Nevím,“ pokrčila Cyrotóna rameny.
„Nepůjdeme se vykoupat?“ navrhla máma.
„Můžeme.“
Sebraly ručníky, deku, krém, sluneční brýle a láhev s vodou, převlékly se do plavek a vyrazily.

Koupání u jezu má Cyrotóna moc ráda. A tak se vesele ráchala, cákala a plavala a pak se natáhla na deku do polostínu u vrbiček. Dívala se na nebe skrz mřížkoví listů a myslela na všechno i na nic, když v tom jí něco napadlo. Vyfotí pidižvíky! Vyfotí je mobilem a pošle to Mařce, však ta uvidí! Usmála se do mraků nad hlavou.

Po koupání šly s mámou domů na svačinu. Máma pak musela pracovat, ale to se Cyrotóně náramně hodilo. Vytratila se do lesa a štrádovala si to k pidižvičí vesnici, v kapse mobil. Když byla na okraji palouku, na kterém bydlí pidižvíci, zapískala dohodnutý signál, aby poznali, že je to ona a ne někdo cizí. Za chvilku se objevili Eda s Kájou a Vikym.
„Kde jsou holky?“ vyzvídala Cyrotóna.
„Ale nacvičují na nějakou holčičí slavnost. Tančení při měsíčku a tak,“ mávl trochu pohrdlivě rukou Viky.
Eda se na něj příkře podíval, protože ho napadlo, že Cyrotóna je taky holka a tohle by jí možná mohlo urazit. Ale Cyrotóna se Vikyho opovržlivého tónu ani nevšimla, protože se nemohla dočkat, až na pidižvíky vyhrkne svůj nápad.
„Vyfotím si vás!“
„Cože?“ koukají pidiživičí kluci svorně nechápavě.
„Co to uděláš?“ zopakuje Kája ještě.
„Vyfotím vás. Jste se nikdy nefotili nebo co?“ nechápe Cyrotóna.
Kluci jen koukají, nic neříkají, ale pohled mluví za vše. Vůbec nechápou, o čem jde řeč.
„Vy nemáte fotky ani foťáky?“ diví se Cyrotóna. Pidižvíci kroutí hlavičkami.
„Aha. Tak pojďte na louku, tam je víc světla.“

Mlčky a rychle dojdou na konec lesa, kde začíná louka. Cyrotóna si sedne do trávy, pidižvíci okolo ní. Vytáhne z kapsy mobil a začne pidižvíkům vysvětlovat:
„Hele, tamhle si stoupnete, já na vás budu koukat jako krz ten mobil jo a tady vás uvidím,“ ukáže prstem na displej. „Pak zmáčknu tady ten symbol a udělá to fotku. Fotka je obrázek vás, ale bude schovaný tady v mobilu.“
„A bude ten mobil u toho zase hrát, jako hrál loni?“ zajímá se Eda.
„Ne, proč by hrál,“ nechápe Cyrotóna, „fotit budeme, ne poslouchat hudbu.“
„Že loni hrál, když se tam něco zmáčklo,“ nevzdává to Eda.
„Tak jestli chceš, můžu vám po tom focení nějakou em pé trojku pustit,“ navrhne Cyrotóna.
„Prosím tě, jak nás můžeš skrz ten mobil vidět, když není průhledný, to mi vysvětli,“ kroutí hlavou Viky.
Cyrotóna tohle vysvětlit neumí, ale říká, že to tak prostě je. Pidižvíci jsou zvědaví, co je to za divné kouzlo velkých lidí a tak se nakonec nedávají dlouho přemlouvat a stoupnou si k hromádce šišek na kraji lesa.
„To pro srovnání velikosti,“ vysvětluje Cyrotóna.
Cvak, cvak a Cyrotóna se už zálibně kouká na displej.

„Hotovo,“ volá na kamarády.
Pidižvíci se hrnou k mobilu a už se obdivují svému obrázku.
„Achjo, to je škoda, že si ho nemůžeme vzít domů,“ lituje Kája, „to by všichni koukali.“
„No, to nejde. Ale až budu doma v Praze, můžu tu fotku zkusit vytisknout na tiskárně a donést vám jí. Ale teď to pošlu Maruně, ta bude čubrnět!“
Klik, klik a fotka už letí po síti do světa.
„Píp, píp,“ ozve se za chvilku.
„Co blbneš, proč mi posíláš hromadu šišek,“ čte nechápavě Cyrotóna.
„Ježíš, ta je pitomá!“ uleví si na Maruščinu adresu.
„Nejde o šišky, ale o pidižvíky – ty pajduláky u nich,“ datluje Cyrotóna zpět.
Znovu „píp, píp“.
„Nebyla jsi moc dlouho na sluníčku? Já na tý fotošce nic než šišky a jehličí nevidím,“ čte zase Cyrotóna nahlas.
Kouká na pidižvíky a krčí rameny. „Já to nechápu. Vždyť vy jste na té fotce taky. To mě chce Maru naštvat nebo co?“

Eda chvíli tiše přemýšlí.
„Já už možná vím. Z velkých lidí nás většina nevidí. Jenom občas někdo nás dokáže vidět, hlavně děti jako ty.  Ale ani všechny děti ne. Co když je to tak i s tou fotkou. Ta tvoje Maruška nás na ní prostě nevidí.“
„A proč vás ostatní nevidí a já jo?“
„Protože v nás nevěří,“ pokývá hlavou Eda.
„Jak vyprávěla Dorotka minule, že nás velcí lidé přestali postupně vidět,“ pokračuje Eda, „dlouho se nevědělo, čím to je. Nejchytřejší mudrlanti a mudrcové dali hlavy dohromady a nakonec přišli na to, že nás vidí jen ti, kdo věří v naší existenci. A těch lidí bylo pořád míň a míň,“ dokončil.

„Aha,“ sedí Cyrotóna jak hromádka neštěstí, „já myslela, že Mařku a Terku s Vámi seznámím.“
„Tak to asi nebude dobrý nápad,“ soudí Eda.
Kája hladí Cyrotónu po prstě na ruce, je mu velké kamarádky líto.
„Hmm, tak nic no. A já už asi musím jít. Řekla jsem, že se jdu jen trochu projít.“

Cyrotóna se tvářila sklesle ještě po návratu domů.
„Co je ti? Stalo se něco?“ zajímala se máma.
„Ale nic.“
„Ty se tu nudíš, viď,“ usmála se máma. „Nezoufej, mluvila jsem s paní Kudrnovou. Jako s maminkou Terky a Marušky. V pátek stejně musíš na kontrolu do Prahy k doktorce, tak je potom vyzvedneme u nich doma a můžou být s námi celý týden na chatě. Co je, ty nemáš radost?“
„Ale jo, mám. Jsem jen nějaká unavená. Půjdu se natáhnout.“
„Co je ti? Nemáš teplotu?“ sáhla máma Cyrotóně na čelo. „No jen běž, asi jsi z těch antibiotik ještě unavená,“ usoudila nakonec.

Cyrotóna se natáhla ve svém pokojíku na postel, i když bylo ještě úplně světlo a poslouchala otevřeným oknem ptačí cvrlikání i hukot vlaků z údolí. Když jí přišla za chvíli máma se sklenicí ledového čaje zkontrolovat, spala jak dudek.