Zaječí problém

Slunce se pomalu klonilo k západu a v lese se střídaly pruhy slábnoucího zlatavého světla s čím dál delšími stíny. I do pidižvičí vesnice přicházel večer. Náves byla prázdná, všichni obyvatelé už zalezlí v chaloupkách, ale většina oken byla otevřená vstříc vlahému letnímu večeru. Najednou se na kraji pidižvičí mýtiny ozvalo pískání. Znělo naléhavě a vyděšeně. Několik pidižvíků vylezlo z chaloupek, aby se rozhlédli, co se děje. Mezi nimi i starosta Oskar se svým mladším bratrem Edou.

Na kraji mýtinky seděla zaječice. Pískala a čumáček jí vyděšeně kmital. Oskar se vydal rázným krokem směrem k ní, Eda v těsném závěsu za starším bratrem.
„Dobrý večer, paní Střihouško,“ pozdravil Oskar s úklonou hlavy.
Zaječice se pustila do souvislého pískotu. Jednotlivé zvuky měly různou délku i intonaci a důraz. Oskar, jako správný v přírodě narozený a na kraji lesa vychovaný pidižvík, rozuměl, co paní Střihouška říká. Eda pochytil většinu zaječího monologu, ale všemu nerozuměl. Řeči různých divokých zvířat se teprve ve škole učil. Vyrozuměl ale dost, aby pochopil, že nejmladší synek paní Střihoušky se chytil packou do nějakého drátu a teď se nemůže osvobodit, a to ani za pomoci paní Střihoušky a několika sourozenců. Proto je přišla zaječice poprosit, zda by neuměli pomoci, když mají malé šikovné ruce.

Oskar pokýval hlavou a požádal vyděšenou zaječici, aby chvilku vyčkala. Obešel vesnici a zaťukal na několik dveří od chaloupek. Všude otevřeli. Oskar každému stručně objasnil, co se stalo, a požádal o pomoc.  Oslovený pidižvík zpravidla pokýval hlavou a vydal se za Oskarem. Za chvíli se Oskar vrátil za paní  Střihouškou.
„Ukažte nám cestu. Kdepak je ten Váš chlapec?“
Zaječice se otočila a hopkala pryč z vesničky, za ní následoval zástup pidižvíků.
Došli na louku přiléhající k lesu a už uviděli malého ušáčka nešťastně ležícího na zemi se zadní packou obtočenou drátem. Když uviděl maminku, slabě zapískal. Paní Střihouška k němu hned přihopkala a konejšila ho jemnými doteky svého heboučkého čumáčku.

Pidižvíci zajíčka obstoupili a chvíli se mezi sebou radili. Potom všichni najednou zastrčili ruce za drát utažený okolo zaječí pacičky a zabrali. Povedlo se! Drátěná smyčka se roztáhla a zaječí packa byla na svobodě. Malý ušáček si začal pacičku hned olizovat, asi ho bolela.
Paní Střihouška pískala a pískala, nebyla vůbec k zastavení, jak pidižvíkům děkovala za záchranu svého chlapečka.
„Ale však jsme rádi pomohli, sousedko,“ mávl rukou Oskar a ostatní přikyvovali na souhlas.
„To by mě zajímalo,“ poznamenal jeden z pidžvíků, „kdo tady ten kus drátu tak nešikovně pohodil. Určitě někdo z velkých lidí, ti pořád někde něco ztrácejí a pohazují.“
Eda si drátěnou smyčku, ve které ještě před chvilkou vězela zajíčkova packa, pozorně prohlížel. Vůbec mu nepřipadala jako kus náhodou zamotaného drátu. Smyčka vypadala pravidelně a celý drát byl takový upravený, skoro jako kdyby ho někdo takhle zamotal schválně.

Paní Střihouška se rozloučila, musí s Hopsíkem zpět za zbytkem rodiny, co čeká v noře, protože se již připozdívá a za chvíli bude tma.  Pidižvíci se dívali za poskakujícími zajíci, z nichž ten menší lehce kulhal na levou zadní packu, dokud jim nezmizeli z očí. Potom se vydali k domovu.

Edovi ta záležitost s drátěnou smyčkou nedala spát. Pořád znovu se v posteli převaloval a převaloval, musel myslet na její pravidelný tvar a jisté stočení drátu.

Ráno Cyrotóna seděla u snídaně a ujídala z talíře ovesnou kaši. V jídelně tlumeně hrálo rádio. Ve dveřích se objevila máma. Táta už byl dávno v práci, jezdil teď v létě brzy, protože se chtěl na kole vyhnout největšímu provozu i horku. Máma si sedla ke stolu a nalila do květovaného hrnku čaj.

„Jak ses vyspala? Už je ti dobře?“
Cyrotóna jenom kývala hlavou, jako že jo, protože nechtěla mluvit s plnou pusou.
„Představ si,“ vyvalila na ní máma oči. Takhle se tvářila vždy, když chtěla sdělit nějakou pro ní překvapivou novinku. „Táta se včera cestou z práce zastavil na jedno U Vaňků. Byl tam i děda Krňák, tady z ulice, však ho znáš. Jeho syn je hajnej. No a ten říkal, že tu v revíru někdo pytlačí. Prý líčí oka na zajíce. Zatím se neví, kdo to je, ale mladému Krňákovi to pěkně pije krev.“ 
Cyrotóna zírala. To jsou věci! Pytlák! To je jak z filmu. Musím o tom povědět pidižvíkům, pomyslela si a hned po snídani se chtěla vytratit do lesa.
Ale máma jí zastavila s plecháčkem v ruce: „Jdeme na borůvky. Chci udělat k obědu knedlíky a v sobotu upéct koláč.”
Cyrotóna se zatvářila otráveně, ale žádná výmluva jí nenapadla. Vyšly před chatu, ale než stačila máma zamknout dveře, rozezvonil se uvnitř mobil.
„Počkej tady,” obrátila se na Cyrotónu, „vyřídím to a jdeme.”

Cyrotóna seděla na schodech. Najednou slyší, že se někdo blíží pomalu po cestě vedoucí podél chat dále k lesu. Štěrk mu vrže pod botami. Kdopak to je? A teď už vidí, to je děda Krňák. Seběhla k plotu a počkala, až starý pán dojde až k ní.
„Dobrý den,“ pozdravila nahlas.
„Nazdar princezno,“ řekl trochu zadýchaně děda a zastavil se u plotu.
„Jak se ti vede, co? Už jsi objevila ty trpaslíky, jak jsi loni hledala?“
Cyrotóna přikývla.
„Ti povím ještě něco,“ pokračoval děda. „Se tu zase objevily po letech světýlka. Povídala to Máňa Nosková, že je viděla, když jela v noci z práce.“
„Světýlka? Co to je?“
„No to jsou takový světýlka, co tancují v noci po lese. Když někdo jde sám v noci lesem, nebo třeba i jede autem, tak ho obklíčí a tancují okolo něho a potom zase odletí. Pořádně se neví, co to je. Jestli bytosti nebo nějaký kouzlo.“
„Ty jo,“ valila Cyrotóna oči.
„Většina lidí se jich bojí. Já bych se taky bál, ale vlastně nevím, že by někdy někomu něco udělaly. No nic, princezno, já jdu do lesa na nějaký to klestí. Nazdar,“ mávl rukou děda Krňák a sunul se směrem k lesu.
„Tak jdeme!“ ozval se od chaty mámin hlas.

Cyrotóna se v podřepu pomalu posouvala borůvčím a házela do hrnku malé modré kuličky. Kousek od ní trhala máma a Šnap pobíhal bezstarostně okolo. Najednou se lekla, až ucukla rukou. Za jednou větvičkou borůvčí na ní něco vyjuklo a zase se to schovalo. Chvíli čekala, ale nedělo se nic. Opatrně větvičku nadzdvihla a pod ní se zubil od ucha k uchu Eda.
„Čau, co tady děláš?“ zašeptala Cyrotóna a ohlížela se, jak daleko je od ní máma.
„Jsem tě tu viděl, tak jsem si řekl, že tě překvapím.“
„Tony, proč zíráš do toho borůvčí? Koukáním se nenatrhají,“ ozvalo se Cyrotóně za zády, až nadskočila.
„Přijď odpoledne k nám, něco ti musím povědět,“ špitlo to ještě z polštáře borůvek a Eda byl ten tam.