Zase spolu

Hurá, Cyrotóna je konečně tady, radoval se v duchu Eda. Najednou se zarazil a úsměv na tváři mu trochu pohasl. Za Cyrotónou vykukoval a funěl ten její pes, kterému nikdo po loňském zážitku neřekne u pidižvíků jinak než obluda. Cyrotóna si náhlé změny v Edově výrazu všimla.
„Co je?“ zeptala se.
„Máš tady obludu,“ pokynul Eda bradou směrem k Šnapovi.
„Jmenuje se Šnap,“ zatvářila se Cyrotóna dotčeně. „On bude hodný. Viď Šnapíku,“ pohladila psa po hlavě.
„No nevím,“ ozval se Viki, „loni nám oslintal celou vesnici.“
Šnap zatím přešlapoval na místě a nervózně funěl a pofrkával, až se mu orosil čumák.
Cyrotóna nasadila prosebný pohled směrem k pidižvíkům a zároveň hladila psa po zádech, aby ho uklidnila.
„Tak to teda zkusíme, když myslíš,“ pokrčil Eda rameny. „Půjdeme radši do lesa,“ dodal.
Cyrotóna se Šnapem vycouvala z paloučku zpět do lesa a pidižvíci za chvíli přicupitali za ní. Dorotka s Magdou si měřily nedůvěřivým pohledem Šnapa, kterému už se zase ježily vousy, vlhnul čumák a v očích se zeleně blýskalo.

„Proč jste se tak náhle přestěhovali?“ vyhrklo z Cyrotóny.
„Nebylo tam bezpečno ve staré vesnici,“ odpověděl Viky.
„Jak to?“ nechápala Cyrotóna.
„Stalo se pár věcí a rada starších rozhodla o stěhování,“ řekl Viky, jako by to bylo něco úplně normálního, co se děje pomalu každý den.
„Co se stalo? A jaká rada?“ nechápala Cyrotóna.
„Rada starších. Nejstarší obyvatelé vesnice, kteří rozhodují o důležitých záležitostech,“ vysvětlil Eda. „Aha,“ kývla Cyrotóna, ale moc moudrá z toho nebyla. „A co se stalo?“ pokračovala v otázkách.
„Tak různě,“ pokrčil Eda rameny. „Najednou se nám po vesnici občas promenoval nějaký pes a někdo z velkých lidí tam začal zahazovat věci docela často a tak.“
„A nakonec se ztratil Matěj!“ dodala Dorotka.
„Kdo to je?“ nechápala Cyrotóna.
„Můj táta,“ odvětil Eda tiše.

Cyrotóna se otočila s otevřenou pusou k Edovi. Bylo jí ho moc líto a nevěděla, co říct.
„Prostě se najednou ztratil. Šel na pole sbírat obilí a nevrátil se. Všichni jsme ho hledali, ale nenašli,“ pokračoval Eda.
„A pak rada starších rozhodla o stěhování dále od velkých lidí,“ doplnil Viki.
„A víte, kde byl na poli?“ zeptala se Cyrotóna.
„Ale jo, tam za vaší vesnicí,“ mávl Viki neurčitě rukou. Nechápal, kam tím dotazem Cyrotóna míří.
„A máte nějakou jeho věc?“
„Jasně, že máme,“ kývl Eda.
„Tak to přineste.“
„Na co?“ předběhla Magda Edu, který už, už otevíral pusu.
„Dáme to Šnapovi očuchat, půjdeme k tomu poli, kde se tvůj táta ztratil a Šnap třeba najde jeho stopu a vyčuchá ho,“ plánovala Cyrotóna energicky.
„To obluda umí?“ ozval se pochybovačně Kája, který se ze všech pidižvíků držel od Šnapa v nejuctivější vzdálenosti.
„Psi umějí někoho vyčenichat,“ viděla jsem to v televizi v jednom naučném pořadu. Ale nevím, jak to Šnapovi půjde, ještě jsme to nezkoušeli. Za pokus nic nedáme.“
„Hmm,“ odtušil Kája.
„Já dojdu pro něco tátovýho, třeba to vyjde,“ rozhodl Eda.

Po chvíli se vrátil s něčím, co vypadalo jako maličkatá košile. Cyrotóna ten kousek látky strčila Šnapovi přímo k čumáku. Pes pohrdlivě frkl a snažil se odtáhnout. Tahle nová hra se mu zatím vůbec nelíbila. Ale Cyrotóna ho držela pevně za obojek a donutila ho pidižvičí košili očichat.
„Teď jdeme k tomu poli,“ prohlásila rozhodně.
Docela dlouho šli pěšky lesem, až došli na okraj pole táhnoucího se na svahu mezi lesem a poslední chalupou.
Cyrotóna znovu nacpala Šnapovi miniaturní svršek až skoro do nosu a zavelela: „Hledej, Šnapíku, hledej.“
Pes tahal za vodítko hned na jednu a hned zase na druhou stranu. Nevypadalo to, že ví, kam jít.
„Asi musí být puštěný na volno,“ usoudila Cyrotóna a odepnula psovi vodítko.
Šnap, jako by na to čekal, vystřelil s čumákem přitisknutým k zemi směrem do pole. Kličkoval sem a tam, občas někde přibrzdil, ale běžel dost rychle na to, aby Cyrotóně za chvilku zmizel mezi kukuřicí, ačkoli se ho snažila co nejrychleji následovat. Po pár minutách se ozvalo z lánu kukuřice zoufalé zakejhání a směrem k lesu se nad zelené kukuřičné stvoly vznesl bažant. Šnap se za chviličku vynořil z lánu kukuřice a s rozesmátým výrazem uháněl k Cyrotóně. Jako by čekal pochvalu, jak jí pěkně toho bažanta nadehnal. Cyrotóna se tvářila zklamaně a Šnapík teď nechápavě. Za drahnou chvíli k nim oběma došli pidižvíci.

„Nic. Jenom bažant,“ hlesla Cyrotóna.
„Nevadí,“ tvářil se Eda statečně, „aspoň jsme to zkusili.“
„Kdy se ten tvůj táta vlastně ztratil?“ otočila se k němu Cyrotóna.
„Loni na konci léta, když zrálo obilí,“ odpověděl za Edu Viky.
„Aha, no jo, to mě mělo napadnout hned!“ ťukla se Cyrotóna do čela, „stopa musí být čerstvá, aby jí pes zachytil. Tahle byla skoro rok stará, tak to neměl  Šnapák šanci,“ omlouvala neúspěch Cyrotóna.
„Já už budu muset jít,“ vzpomněla si náhle při pohledu na sluníčko klonící se k obzoru.
„My taky,“ pokýval hlavou Eda.
Na kraji lesa se rozloučili a domluvili se, kde se zítra dopoledne sejdou.
Cyrotóna si cestou k chatě vzpomněla, jak zdůvodnila svůj odchod mámě. Pro jistotu se tedy zaběhla ještě podívat do osady k řece, jestli nepřijel někdo známý. Chata staré paní Kudrnové, kam jezdily na prázdniny Maruška s Terkou, byla zamčená a vypadala neobydleně. A tak se otočila a pospíchala domů se Šnapem, nadšeným dlouho procházkou, v patách.