Shledání

Cyrotóna na houpačce nadšením až nadskočila. Hurá, pidižvíci jsou tady a chtějí se s ní vidět! Teď jen nenápadně opustit zahradu.
Seskočila z houpačky a pokradmu se pozadu sunula směrem k zadní brance s pohledem upřeným na vchod do chaty, jako by mámu chtěla udržet uvnitř pohledem. A jak tak couvá, couvá, najednou zakopla o něco, co zakvičelo a pobouřeně ňaflo. Šnap ležel na trávníku a spokojeně chrápal na sluníčku, dokud přes něj Cyrotóna neupadla. Teď se tvářil velice dotčeně a frkal.
„Promiň, Šnapisko,“ zašeptala Cyrotóna a třepla mu rukou po rozježené srsti.
Šnap se začal usmívat, jako že odpustil, ale když už byl vzhůru, začal se zajímat o to, kam se jde na výpravu. A jeje! povzdechla si Cyrotóna v duchu. Byla už skoro u vrátek a právě přemýšlela, jak se dostane ven bez Šnapa a bez toho, aby jmenovaný ponechán za vrátky neztropil povyk.

„Kampak?“ ozvalo se náhle z okna chaty rázně.
Ajaj, máma si všimla jejího pokusu o nepozorovaný odchod.
„Jdu se projít,“ odvětila Cyrotóna a snažila se o zcela nenucený tón. „Podívat se, kdo tu je a kdo ne,“ dodala ještě.
„Hmm,“ zahučelo okno. „Tak vezmi s sebou aspoň toho psa, ať není chudák pořád jen na zahradě.“ „Jo,“ hlesla Cyrotóna a vrátila se na verandu pro vodítko. „Pojď,“ zabručela směrem k nadšeně poskakujícímu a vrtícímu se Šnapovi.

Zašli po pěšince do lesa. Cyrotóna se zastavila a vylovila z kapsy kus poškrábané březové kůry.
„Proč stojíme?“ ptal se Šnap pohledem.
Cyrotóna ho beze slova vypustila z vodítka. To Šnapa zřejmě uspokojilo a pustil se do očichávání nejbližších kmenů a pařezů.
„Hm,“ zamumlala si pro sebe Cyrotóna a vydala se směrem k mýtině, kde stávala pidižvičí vesnice. Nalezla to snadno, ale stav paloučku jí vyrazil dech. Po zimě byly stopy opuštěných chaloupek jen těžko znatelné. Kdyby nevěděla, že tu ještě loni na podzim stávaly, ani by jí nenapadlo, že ty hromádky větviček, mechu a kůry u kořenů některých stromů nejsou náhodné. Znovu vytáhla pruh březové kůry.
„To tedy nevím, kudy teď,“ zamumlala si pro sebe.
Šnap se po ní trochu nechápavě ohlédl, tenhle povel neznal. Cyrotóna si ho ale nevšímala, tak došel k závěru, že o povel se asi nejedná.
Po chvíli vykročila, následována Šnapem, hlouběji do lesa. Došli až k malému, vesele bublajícímu potůčku. Sem se chodili loni pidižvíci koupat. Říkali tomu Peřejky, běželo Cyrotóně hlavou. Zase se na chvíli zastavila a zírala na kůru. Šnap čenichal okolo.
„Tak teď vážně netuším,“ poznamenala Cyrotóna opět nahlas, ale Šnap už se tím nedal vyrušovat, zřejmě si zvykl.
Po chvíli se vydali znovu na cestu. Šli a šli hlouběji do lesa, ale nikde ani stopa po pidižvících. Změnili směr cesty a pak ještě několikrát, vždy po pečlivém studování březové kůry. Nakonec si Cyrotóna sedla pod smrk a zoufale zírala na ten prapodivný nákres. Šnap se jí motal okolo kotníků a občas jí některý olízl.
„Já to vůbec nechápu,“ vzdychla Cyrotóna, „asi jsme se ztratili.“
„Dobré odpoledne,“ ozvalo se najednou za jejími zády slaboulinkým hlasem. Tak slabounkým, že ho skoro nikdo neslyší.

Cyrotóna se prudce otočila. Za ní stál Oskar, starší bratr Edy a pidižvičí starosta, a vesele se na ní šklebil.
Šnap sebou trhl a rozštěkal se směrem k pidižvíkovi na celé kolo. Oskar leknutím nadskočil a zmizel za strom. Cyrotóna psa bleskurychle chňapla za obojek a připnula na vodítko. Po chvilce jejího konejšení se pes utišil a už jen pofrkával.
„Slečna Cyrotóna se ztratila?“ vynořila se Oskarova hlavička zpoza stromu.
„Ztratila,“ přiznala zkroušeným hlasem Cyrotóna.
„A copak hledáš?“
„Vás, pidižvíky. Vaší vesnici, když jste teď přestěhovaný.“
„No to už jsi skoro našla,“ poznamenal Oskar povzbudivě.
„A můžete mě tam dovést?“ zeptala se.
„Můžu,“ kývl Oskar. „Ale co s obludou?“ ukázal prstem na psa.
„To není obluda,“ zatvářila se Cyrotóna dotčeně. „Já ho ohlídám, slibuju.“
„Dobře, ale radši si ho drž!“
A vyrazili. Za chviličku přišli k velice hustému mlází na svahu. Oskar se začal nořit do houští. Při jeho velikosti, nebo spíš maličkosti, to šlo snadno. Horší to bylo s Cyrotónou a Šnapem. Cyrotóna se prodírala houštinou po kolenou, pes se vlekl neochotně na vodítku za ní. Po chvilce se všichni tři vyloupli na mýtinu podobnou té, kterou obývali pidižvíci loni, jen okolní křoviska přišla Cyrotóně o dost hustší, vyšší a trnitější.
„Ahój,“ ozvalo se odkudsi vícehlasně.
Cyrotóna se otočila za hlasy. Na plácku před jednou z chaloupek stál Eda s Magdou, Dorotkou, Kájou a Vikym.