Ptáček

Jana seděla v noře. Ve svojí kanceláři si na rozdíl od ostatních místností, zejména jednačky, připadala relativně bezpečně, proto jí nazývala norou. Tupě zírala na monitor, před sebou tabulkové zobrazení kalendáře. Dveře do nory se bez zaklepání otevřely. Radim! Nikdo jiný než kolega, který s ní noru sdílí, by si vejít bez klepání nedovolil. „Ahoj,“ pozdravila mechanicky, aniž by otočila hlavu od monitoru. „Zdar kolegyně,“ ozval se v odpověď nepříjemně rozjásaný Radimův hlas. A jéje, pomyslela si Jana, Radimek má zase rozjuchanou náladu.


Čekala, co bude, a dál zírala do monitoru. „Ale, ale, ty koukáš nějak kysele. Copak sis o víkendu neodpočinula?“ „Ale no jo,“ zavrčela. „Tak co je? Udělal jsem něco? Nebo jsem naopak něco neudělal?“, objevil se na Radimově tváři ostražitý výraz. Úplně bylo vidět, jak mu v mozku šrotuje, jestli minulý týden zaplatil všechny faktury, poslal všechno klientům a zařídil, co slíbil udělat. Jana se otočila tváří k Radimovi a jeho chvíli nejistoty si vychutnávala. Pak jí ho přišlo trochu líto, protože dneska opravdu nebyl zdrojem její mizerné nálady Radim a jeho obvyklá laxnost k plnění pracovních záležitostí. „Ale ne,“ řekla smířlivě. „Má přijít Slavík.“ „Á, tvůj neoblíbený pták přiletí,“ protáhl Radim se vševědoucím úsměvem. Zjevně se mu ulevilo, že není příčinou kolegyniny rozladěnosti. Slavík byl mezi jejich klienty už pomalu legendou. Všichni zaměstnanci kanceláře věděli, kdo to je Slavík a co znamená pro Janinu náladu, pokud má přijet. Jana se dál tvářila otráveně a rovnala papíry ve Slavíkově spisu. Podívala se na hodinky: 9:25. Se Slavíkem má schůzku za pět minut, to znamená, že tu nebude dřív než za dvacet minut. Ozvalo se zaťukání, otevřely se dveře a do nory nakoukla dlouhovlasá blonďatá hlava s úhlednou tvářičkou přizdobenou decentním make-upem. „Za chvíli máš jednání s panem Slavíkem,“ špitla Nikol směrem k Janě, „jednačka je připravená.“ „Dík, já vím. Myslím, že času dost,“ kývla Jana směrem k sekretářce. Měla Nikolu ráda, protože byla pořádná, svědomitá a milá na klienty. Víc od sekretářky Jana nežádala. Přišlo jí ale, že Radim Nikolu moc nemusí. Zřejmě mu ještě nedala a Radimek těžko nese, pokud mu některá odolá. 9:30 a Slavík dle očekávání nikde. Otevřela na internetu zpravodajství, aby si přečetla titulky článků. To pro obraz o tom, co se děje doma i ve světě, podle Janina názoru zcela stačilo. „Zaplatil aspoň faktury?“ zeptal se Radim. „Nezaplatil.“ „A donese peníze v hotovosti?“, pokračoval Radim. „Nevím. Říkala jsem mu o ně opakovaně. Zatím jsem se dočkala jenom patnáctiminutového vzdychání do telefonu na téma, jak nemá, jak dneska nikdo umělce neocení, natož aby mu zaplatil, že snad něco prodá na výstavě, co má teď někde v Rakousku nebo kde.“ „Jo, je to peklo, je to peklo,“ komentoval sdělení Radim. Znovu se ozvalo zaťukání na dveře. Dovnitř nakoukla Nikola. „Už je tady, uvedla jsem ho do zasedačky,“ zašvitořila se spikleneckým úsměvem směrem k Janě. „Díky, prosím, udělej mi kafe a dones mi ho tam.“ „Jasně,“ zmizela Nikol ze dveří. Jana vzdychla, zvedla se ze židle a sebrala ze stolu utříděné papíry. Vyšla ze dveří a nasadila svůj profesionální úsměv č. 2. Ten měl sice klienta ujistit o tom, že je vážený a v advokátní kanceláři vítaný, ale rozhodně nebyl tak zářivý, hřejivý a vstřícný jako úsměv určený dobře platícím a věcně se vyjadřujícím klientům.


„Dobrý den, pane Slavíku,“ podala Jana klientovi ruku. „Dobrý den, paní doktorko,“ odpověděl, „já se omlouvám, ale v Praze byla dopravní zácpa, dřív jsem to prostě nestihl.“ Jasně, že v Praze byla zácpa, pomyslela si Jana, v pondělí ráno je tu zácpa vždycky a je s podivem, že někdo, kdo jezdí do Prahy nejméně třikrát do týdne, to neví. Zejména když při každé schůzce omlouvá svůj pozdní příjezd tím, že byla zácpa. „Samozřejmě, za to nemůžete,“ řekla nahlas s chabým úsměvem, „posaďte se. Co Vás k nám dnes přivádí?“ „Já mám teď výstavu v Salcburku, je to hrozně organizačně náročné. Doufal jsem, že se tam přijedete podívat. Zatím se žádná z plastik neprodala, ale věřím, že se něco prodá a hlavně to znamená mezinárodní kontakty na rakouské galerie, to je velmi důležité.“ To víš, já tak pojedu za svoje peníze a ve volném čase okukovat tvoje plastiky do Rakouska, když tady mám jednu v zasedačce místo zaplacený faktury, pomyslela si Jana. Nahlas řekla: „ To je velice zajímavé. Omlouvám se, ale momentálně nemám na výlet do Salcburku zrovna čas, to víte práce a rodina, znáte to. Ale vraťme se zpět k tématu Vašich právních problémů. Před čtrnácti dny jste mi slíbil doklady pro zápis změny sídla Vaší společnosti a zatím je nemám. Obávám se, že už nedokážu uklidňovat vlastníka domu, kde jste měl doposud zapsané sídlo, a nechá stávající adresu z obchodního rejstříku vymazat. Měl byste si s těmi podklady pospíšit. Do telefonu jste mi také říkal něco o exekučním příkazu, co Vám přišel.“ „Ano, já vím, nějak se to zadrhlo. Ale to sídlo dodám, jasně že dodám. Víte, k Rakousku má moje rodina blízký vztah, můj dědeček tam celé mládí ve Vídni pracoval a dotáhl to až na prokuristu, ale pak musel narukovat do první světové a dostal se až do Ruska k legiím…“ Jana přepnula mozek do tupě poslouchacího módu. Věděla, že tohle jen tak neskončí. „Exekuční příkaz,“ zaslechla slovo, které jí probralo z letargie. Kradmo se podívala na hodinky. Uplynulo čtyřicet minut. Víc jak půl hodiny tlachání o ničem. Nevadí, jestli jednání překročí jednu hodinu, vyfakturuje Slavíkovi nejen tu první, ale i tu druhou započatou. Jeho chyba, má se naučit mluvit k věci. „Ano, ten exekuční příkaz, co Vám přišel. Máte ho s sebou?“ „Nemám, chtěl jsem ho vzít, ale ve spěchu jsem na to zapomněl.“ „Tak mi ho pošlete naskenovaný mailem,“ řekla, i když tušila, že to neudělá. Slavík uměl s počítačem jen velice málo a ještě se tím chlubil jako nějakou uměleckou předností. „Řeknu Vám, čeho se to týká. Před šesti lety jsem uzavřel smlouvu s jedním galeristou. Malá galerie v Třeboni.“ „Promiňte, já bych spíš potřebovala vědět, jaká to byla smlouva a čeho se týkala,“ přerušila Jana nesměle náběh na další monolog. „K tomu se dostaneme. Ta galerie je naprosto podřadná, ale potřebuju samozřejmě prodávat a on o moje práce velmi stál, takže….“ Jana opět přepnula do poslouchacího módu a vyslechla si celý příběh o proradném třeboňském galeristovi, který se teď domáhá pochybné pohledávky za skladné na základě platebního rozkazu, který byl vydán ve zcela jistě zmanipulovaném soudním řízení. Chabě se usmívala, a ačkoli se to zdálo nemožné, proud slov skončil. Letmý pohled na hodinky jí prozradil, že schůzka trvá už hodinu a čtvrt. Musí to skončit, nebo dnes zase půjde domů pozdě. „To je velice zajímavé. Děkuji za všechny informace, ale abychom s tou exekucí mohli vůbec zkusit něco udělat, potřebovala bych od Vás podklady. Vše, co k tomu máte.“ „Já vám to dodám,“ zatvářil se Slavík zkroušeně. „Pane magistře,“ nadechla se Jana zhluboka a použila oslovení, které Slavík vyžadoval a ona na ně stále zapomínala, „ještě jednu záležitost tu mám,“ pokračovala. Přisladila úsměv a zároveň se pokusila o co nejempatičtější výraz, „tu nezaplacenou fakturu. Už jí máme měsíc po splatnosti.“ „Vím,“ zasmušil se Slavík, „paní doktorko, já tu fakturu nijak nerozporuju. Práci jste odvedli a já jsem si samozřejmě vědom, že za ní musím zaplatit, ale teď prostě nemám,“ tvářil se zkormouceně. „A kdy mít budete?“ „Snad koncem měsíce.“ „Dobrá, počkáme Vám tedy ještě další dva týdny, ale více už ne. Pak bych byla nucena ukončit poskytování právních služeb.“ „Samozřejmě, paní doktorko, spolehněte se,“ snažil se tvářit seriózně. Rozloučili se a Jana zaplula zpět do nory. „Jak to šlo,“ zeptal se Radim s náznakem skutečné účasti v hlase. „Ale, darmo mluvit,“ mávla rukou. Začala ťukat do klávesnice, aby bylo jasné, že konverzace skončila. „Jo, je to peklo, je to peklo,“ povzdychl si Radim.


Radim přišel ráno do práce brzy, ale Jana už seděla za stolem a zaujatě zírala do monitoru. Nesrozumitelně si něco brblala a každou chvíli klikla myší nebo napsala krátkou sekvenci znaků na klávesnici. „Ahoj,“ pozdravil nahlas a sundával si kabát. „Čau,“ otočila se Jana prudce na židli směrem k němu. Vypadala neobvykle rozradostněně, zářila úsměvem. Copak, pomyslel si Radim, že by ranní sex s manželem? Nebo ne s manželem? „Ty máš dneska nějak dobrou náladu,“ řekl opatrně, „copak tě tak rozradostnilo?“ „Fakturuju. Vrcholný okamžik celého měsíce.“ „A jo,“ odtušil Radim. Nahlédl Janě přes rameno, „počkej, ty fakturuješ i Slavíkovi? To zas akorát odvedeme DPH a peníze nikde.“ „Kdepak, drahý kolego, dneska všechno doplatil, tak mu pěkně začerstva vystavuju další fakturu. Přijet má za hodinu, tak mu jí hned taky vrazím do ruky.“ Radim na to nic neřekl, jenom kývl. Oba se zabrali do práce. Uplynula hodina a nikdo se neukázal. Po dalších třiceti minutách se Radim zeptal: „Kdy má ten pták přiletět?“ „Už tu měl být před půl hodinou,“ odvětila Jana. „Zavolám mu,“ vzala do ruky mobil, ťukla párkrát prstem po displeji a přiložila ho k uchu. „Volaný účastník je dočasně nedostupný,“ prohlásila s pochybovačným výrazem ve tváři a odložil telefon na stůl. Zvedla se a přešla do vedlejší kanceláře. „Nikol, prosím tě, zkus mi sehnat Slavíka. Měl tu být už před půl hodinou a nemůžu se mu dovolat.“ „Jasně, spolehni se,“ odpověděla blonďatá hlava, aniž odlepila oči od excelovské tabulky na monitoru. Po další půlhodině se Jana opět nervózně zvedla od stolu a nakoukla do vedlejších dveří. „Nikol, tak jak to vypadá se Slavíkem?“ „Nemůžu se mu dovolat, je pořád nedostupný,“ odpověděla Nikol skoro omluvně. „Není to asi moc košer, ale co se dá dělat,“ řekla Jana s rozpačitým výrazem ve tváři, „tady máš telefonní číslo na Slavíkovu ženu, zkus zavolat jí.“ Za chvíli nakoukla do nory blonďatá hlava. Nikol svírala v ruce mobil a tvářila se vyděšeně. „Jani,“ špitla nesměle. „Copak? Sehnala jsi tu Slavíkovou?“, zeptala se Jana. „No sehnala. Strašně mi brečela do telefonu.“ „Proboha proč. Stalo se něco?“ „Stalo. Pan Slavík je ve vazbě.“ „Proboha proč?“ „To nevím, říkala něco o nějakém exekutorovi, co u nich byl, a ráně do hlavy. A taky, že by potřeboval právní zastoupení.“ „Nééé,“ zakvílela Jana a zhoupla se na židli dozadu. Radim po ní hodil útrpným pohledem: „Jo, jak já říkám, je to peklo, je to peklo.“