Vánoční

Boris zaparkoval auto na chodníku před oprýskaným žižkovským činžákem. Nechtělo se mu vystupovat. Nechtělo se mu za Mici, dnes ne. Mici potkal loni na podzim na konferenci o unijních dotacích. Pracovala pro pořadatelskou agenturu a studovala v Praze VŠE. Tehdy ještě bydlela na koleji. Garsonku v tomhle oprýskaném činžáku jí našel a platí Boris, aby se měli kde v klidu scházet. Mici byla okouzlující. Mladá, vysoká, štíhlá a bezstarostná. Prostě jako má správná milenka být. Kamarádi mu jí záviděli. Když jim na tabletu ukazoval její fotky, měl pocit, že snad začnou slintat. Doslova. Tedy všichni až na Dana. Dan byl jediný ještě single. Úspěch a dostatek peněz z něj úplně vyzařovaly, takže měl takových micinek v zásobě několik, zpravidla ochotných přiběhnout po prvním zavolání. Ale to byl jen Dan, ostatní mu Mici záviděli, tím si byl jistý. Jmenovala se Michaela a nechala si říkat Míšo, ale on o ní vždy uvažoval jako o Mici, o svojí Mici. Tak o ní mluvil i před kamarády. Přišlo mu, že to zní dost frajersky a majetnicky zároveň. To on je ten, který jí dokázal sbalit, i když už mu bylo čtyřicet a doma má unavenou manželku a uřvané mimino. Odtrhl oči od chodníku, na který bezděky zíral, a podíval se na hodinky. Skoro pět, už musí vystoupit a vyrazit nahoru do pátého patra. Mici nemá ráda, když chodí pozdě. Sebral z vedlejšího sedadla malý balíček zabalený v dárkovém papíru s vánočními motivy a převázaný rudou lesklou stuhou. Vystoupil z auta na chodník se zbytky špinavého pražského sněhu. Zabouchl dveře a vykročil směrem k domu číslo pět. Odemkl vchod a začal stoupat po schodišti do pátého patra. Páté patro bez výtahu, hrůza. Ale byla to jedna z věcí, díky které byl nájem za garsonku v možnostech jeho rozpočtu. I tak se třásl, aby se žena jednou nezeptala jak to, že jim při jeho vysokém příjmu zbývá každý měsíc tak málo peněz. Zapudil tu myšlenku rychle pryč. Teď jde přeci za Mici, užívat si. Odemkl dveře bytu. Mici přiběhla z pokoje, než si stačil svléknout kabát, a vrhla se mu kolem krku. Oblečená byla příhodně v lehkém saténovém župánku, ze kterého vykukovalo krajkové prádlo. Usmál se na ní a políbil jí na ústa. Z toho, jak se na něj vrhla, mu bylo jasné, že by si to nejradši rozdala už v předsíni. Shodil kabát na zem a skopl boty z nohou. Nekompromisně jí vytlačil z předsíně do pokoje a k rozestlané manželské posteli. Na souložení na botníku si připadal příliš unavený.

Leželi v posteli. Mici spokojeně broukala, hlavu opřenou o jeho rameno. Něco žvatlala o vánocích, cukroví a koledách. Neposlouchal jí. „Co se tváříš jak kakabus,“ zeptala se náhle, „ty nemáš rád vánoce?“ „No ani moc ne. Vlastně nevím. Nějak mi je to jedno.“ „Neříkej mi, že nemáš rád cukroví, salát a kapry. Ha, zrovna teď jsem jednoho ulovila,“ chytila ho rukou za penis. Normálně se mu její lascivní vtípky líbily, ale dnes na ně neměl náladu. Vyvlíkl se jí. „Nechceš se radši podívat na dárek, co jsem ti přinesl?“ „Jasně. Kde je?“ Věděl, že tohle zabere. Mici, stejně jako jeho žena, dárky milovala. „Počkej, odložil jsem ho někde v předsíni, když ses na mě tak vrhla. Dojdu tam.“ Přinesl balíček ve vánočním papíře s červenou mašlí a podal ho Mici. Natáhla ruku a opatrně balíček převzala. Pak nedočkavě rozvázala stuhu a strhla papír. Ukázala se ozdobná papírová krabička. Zvedla víko. Uvnitř byl parfém. Jeho oblíbený parfém, kterým chtěl, aby se Mici voněla. Nikdy jí neřekl, že stejný kupuje i ženě. Byl to fígl, co mu poradil jeden kolega v práci, aby manželka nepojala podezření, kdyby z něj cítila jiný dámský parfém než svůj. Kromě parfému byla v krabičce ještě jedna menší plastová škatulka z klenotnictví. Věděl, že se šperkem u Mici vždy uspěje. Vylovila zevnitř sadu náušnic a náhrdelníku z bílého zlata. Podívala se na Borise obdivně a děkovně zároveň a šla si je vyzkoušet před zrcadlo. Ten pohled se Borisovi líbil, říkal, děkuju a zároveň, ty jsi frajer, že si to můžeš dovolit. Přešel k Mici, která se nakrucovala před zrcadlem. „Líbí?“ „Líbí, moc,“ políbila ho. „A co já? Já žádný dárek nedostanu?,“ zeptal se dílem vážně a dílem v žertu. „Dostaneš,“ odpověděla, „ ale až na Štědrý večer.“ „Počkej, to přeci budu s rodinou. Jsme se na to domluvili, ne?,“ zamračil se. „Ale jo, jasně,“ uklidňovala ho. „Doručí ti to domů naprosto diskrétně. Bude to překvapení.“ Borisovi se to nějak nezdálo. Ale raději nic neříkal. Dostal na Mici zase chuť, a tak jí nechtěl rozladit.
Po sedmé hodině se rozloučili. Mici sice brblala, že už jde, ale vysvětlil jí, že musí domů. Žena by mu nejspíš nevěřila, že musel 23. prosince zůstat v práci do devíti večer. „A co ty,“ zeptal se jí při odchodu mezi dveřmi, „nejedeš k rodičům?“ „Ale jo,“ zahuhlala neochotně, „ asi až zítra.“ Seběhl po schodech dolů, nastoupil do auta a vyrazil co nejrychleji k domovu. Ze Žižkova to byl do Všenor kus cesty, ale provoz byl naštěstí malý. Asi už všichni sedí doma a balí dárky, napadlo ho cestou.

Když dorazil domů, byl překvapený. Čekal, že Marta bude naštvaná, že i před svátky přijel tak pozdě, a čeká ho nepříjemný večer. Místo toho jí našel spící na gauči před televizí, ve které běžela některá z mnoha pohádek, kterých teď byl vysílací čas plný. Vedle ní spokojeně oddychoval Tobiáš s dudlíkem v puse. Opatrně Tobiáše zvedl a odnesl ho do dětské postýlky. Přinesl z ložnice deku a chtěl Martu přikrýt, ale vzbudila se. Mžourala na něj rozespale. „Kolik je?,“ zeptala se. „Už večer. Běž si lehnout do postele, jsi unavená.“ Zvedla se z gauče a skutečně si šla lehnout do postele. Bez jediného slova. Připadala mu v tu chvíli jak malé poslušné děcko.
Na Štědrý den si Boris přispal, byl rád, že ho Marta nebudila. Když sešel z podkrovní ložnice do kuchyně, našel Martu plně zabranou do příprav slavnostní večeře. Zrovna dělala salát. Tobiáš ležel v dětském lehátku, broukal si a pozoroval mámu pohybující se okolo kuchyňské linky. Občas chytil do ruky některé chrastítko nebo látkové zvířátko zavěšené na hrazdičce nad lehátkem. Vypadal spokojeně. „Ahoj, pilná včeličko,“ pozdravil Boris, „večeře je snad až večer, tak není kam s tím vařením spěchat.“ „Ale salát se musí zaležet,“ odpověděla pilná včelička bez pozdravu. Z jejího výrazu a intonace Boris poznal, že si má vzít něco k snídani, odklidit se ke stolu a nepřekážet. Udělal to. Dnes nechtěl žádné konflikty. Věděl, jak Martě na vánocích záleží a že je perfekcionistka. Pokud nebude dnes vše podle jejích představ, čeká ho dusný večer. Sebral kus vánočky, nalil si z konvice čaj a usadil se před televizí. Zrovna dávali Krakonoše a lyžníky.

Až na nějaké to „necpi se pořád tím cukrovím, už takhle jsi tlustej,“ proběhl den poklidně. Přiblížil se večer. Marta převlékla Tobiáše do slavnostního, i když Boris tedy nechápal, co je zrovna na těchto dupačkách a tomhle bodýčku tak slavnostního. Připadaly mu jako jakékoli jiné dětské oblečení. Nalila do polévkové mísy po babičce rybí polévku dle francouzského receptu od její kamarádky provdané do Nice a zkontrolovala lososa v sezamové krustě („Ale miláčku, kapr přece není ani trochu moderní. Na kapra v trojobalu zapomeň, bude losos. Ostatně je to zdravější.“). S uspokojením přehlédla kuchyň a nazdobenou jídelnu. Usmála se a zavelela směrem k Borisovi, „pustit Rybovku.“ Usedli ke stolu, připili si (šampaňské samozřejmě pravé z Francie, jinak by to nebylo dost na úrovni) a popřáli si krásné vánoce. Marta zvedla poklici polévkové mísy, když se ozvalo jasné zazvonění zvonku od domovních dveří. Boris se chtěl zvednout, ale Marta ho zarazila, „seď, já tam dojdu.“ Slyšel, jak s někým tlumeně hovoří, ale slovům nerozuměl. Tobiáš kulil oči na barevně nazdobený a světýlky zářící stromek. „Zlato, můžeš sem na chvíli přijít?,“ ozvalo se z chodby hlasitěji. „Je tu nějaká slečna, říká, že tě zná a že patří k nám do rodiny.“ V Borisovi hrklo. Vstal od stolu, odhodil plátěný ubrousek, co měl na klíně, na stůl a s obavami se vydal směrem k hale.

Ve dveřích stála Mici. Boris nasucho polkl. „Ty slečnu znáš?,“ otočila se k němu Marta. „Říká, že je od nás z rodiny.“ „Znám,“ kývl Boris. Polilo ho horko. V hlavě měl úplně prázdno, vůbec nevěděl, co má dělat. Čekal, co bude. „A jak jste se slečnou příbuzní?“, zeptala se Marta. „Je to tvoje sestřenice?“ „Příbuzné jsme spíše my dvě,“ ozvala se Mici. „Tak trochu netradičně. Tady přes Borise,“ pokynula bradou směrem k Borisovi. „Prosím?,“ zeptala se nechápavě Marta. „No, sdílíme s ním lože, i když každá jiné. Jeho sperma, starosti a počítám, že i nějaké ty infekce a tak.“ Boris viděl, jak Martě ztuhly rysy v obličeji. Polkla. „Ach tak,“ usmála se ztuhle. Takhle se vždycky usmívala na úřednice a lidi, co jí chtěli něco prodat nebo vnutit. „Pojďte, prosím, dál,“ pokynula Marta Mici a ustoupila ze dveří. „Jak se jmenujete, slečno?“ „Michala Králová,“ řekla Mici a napřáhla k Martě pravou ruku. Marta se znovu pousmála svým ztuhlým úsměvem. Boris věděl, že určitě teď myslí na to, že Mici nemá vychování, protože měla počkat, až Marta nabídne ruku jí. „Já jsem Marta Kopecká,“ stiskla krátce nabídnutou pravici. Mici vstoupila do haly a začala si zouvat boty. Kabát, šálu a čepici podala zkoprněnému Borisovi. Viděl, jak se bezostyšně rozhlíží po hale. Pohledem zjevně hodnotila nákladnost domu i jeho zařízení. „Račte prosím za mnou,“ přerušila ticho Marta. „Zrovna večeříme, tak ať to nevystydne. Pojďte si dát s námi.“ Přešli do obýváku. Marta odběhla do kuchyně pro další talíř, sklenici a prostírání a vmžiku připravila u stolu místo pro hosta. „To je nádherné miminko,“ rozplývala se zatím Mici nad vrnícím Tobiášem. „Je ti podobný,“ obrátila se na stále zcela konsternovaného Borise. Večeře proběhla ve velice škrobeném tónu. Boris nemluvil. Odpovídal jen jednoslovně, byl-li tázán. Konverzaci obstarávaly obě ženy. Marta se Mici vyptávala, co dělá, odkud je, kolik je jí let a jak se seznámila s Borisem. Mici odpovídala, jako by se jednalo o úplně normální konverzaci. Po večeři se pustili do rozbalování dárků. Většina jich byla samozřejmě pro Tobiáše. „Musíte odpustit, že pro Vás nic nemáme,“ obrátila se Marta k Mici, „ale nečekala jsem Vás.“ „To je v pohodě,“ odtušila Mici. „Borisek už mi dárek dal a tohle je pro Vás,“ podala Mici balíček Martě. „Kdybych věděla, že máte mimi, přinesla bych i něco pro něj.“ Marta váhavě rozvázala stuhu a sundala papír z dárku. Byl to parfém. „To je náhoda, zrovna můj oblíbený,“ poznamenala. Boris věděl, že to je ten samý, jako dal Mici včera. Chtěla ušetřit, přirozeně. Peněz má málo a je to budoucí účetní. Boris přemýšlel, jak se Mici zbavit. Ale na nic nepřišel. Mlčel. Ženy si povídaly. Pak si Marta všimla, že Tobiáš na dece na zemi usnul. Omluvila se a odnesla ho do dětského pokoje do postýlky. Boris toho využil. „Co tě to napadlo, ty huso?“, obořil se na Mici. „Uklidni se, drahouši. Já tě varovala. Říkala jsem ti, že můj dárek ti doručí o Štědrý večer. Tohle je můj dárek.“ „Okamžitě se spakuj a táhni domů,“ syčel na ní. „Proč?“, zeptala se. „Ona má všechno. Super barák, mimino. Volvo před barákem. Tebe na Štědrý večer. Chtěla jsem z toho taky něco mít. Ne jenom šukačku na rychlovku,“ řekla. V tu chvíli se vrátila Marta. „Tak já už půjdu,“zvedla se Mici z pohovky. Boris vyskočil téměř současně s ní. „Doprovodím tě.“ „Ale kam byste, Michalko, chodila,“ řekla Marta. „Teď se přeci do Prahy nedostanete. Myslím, že vlaky o Štědrý večer ani nejezdí a auto nemáte.“ „Odvezu jí,“ vyhrkl Boris. „Nesmysl,“ mávla rukou Marta, „pil jsi přeci.“ Tvářila se zcela nekompromisně. „Rozestelu Míše v pokoji pro hosty. Aspoň nám taky jednou k něčemu bude.“ Marta odešla po schodech nahoru, kde byly ložnice. Mici hodila po Borisovi vítězoslavným pohledem. Mlčeli. Za chvíli se vrátila Marta a nesla v náručí ručník, noční košili a nový zubní kartáček. „Tady máte základní výbavičku,“ podala všechno Mici, „odličovač a nějaké vatové tampony najdete v koupelně vedle pokoje pro hosty,“ dodala. Mici dala oběma dobrou noc, vystoupala po schodech a zaklapla za sebou dveře od hostinského pokoje.

„Zbláznila ses, co to má znamenat?“, vyjel Boris na Martu, když se ocitli v soukromí ložnice. „Nerozumím, miláčku,“ odvětila Marta a rozestýlala postel. „Proč jsi jí pozvala na večeři? A proč spí tady v domě?“ „Miláčku,“ otočila se k němu konečně Marta tváří, „jsou vánoce. Pohostinnost k těmto svátkům patří, zachovala jsem se zcela v souladu s jejich tradicí imperativu lásky k bližnímu. Navíc, jak jsi sám slyšel, slečna Michala patří v podstatě k nám do rodiny. Jsi úzkoprsý. Kdybychom žili jen o něco víc na východ, nepřišlo by ti na tom, že máš dvě ženy, nic divného a neskrýval bys to. Zvykej si, za chvíli třeba bude tohle právo platit i u nás.“ Boris se nezmohl na odpověď. Ulehli. Boris nespal, ale k vlastnímu údivu za chvíli uslyšel, jak Marta pravidelně oddychuje. Sám usnul velice pozdě. Když se ráno vzbudil, byla druhá polovina postele vedle něj už prázdná. Pomalu vstal, osprchoval se, převlékl a sešel dolů do jídelny. Bylo víc než deset hodin, doufal, že Mici už bude pryč. Nebyla. Seděla s Martou u stolu a chovala na klíně Tobiáše, obě ženy pily kávu a v jídelně hrálo tlumeně rádio. „Dobré ráno,“ pozdravila ho Marta, „dáš si snídani?“ „Branko, kocoure,“ řekla Mici. „Bráno,“ zahulal. „Seď, najdu si něco k jídlu sám.“ Nalil si čaj z konvice a uřízl kus vánočky. Sedl si k nim ke stolu a čekal. „Michala bude teď bydlet s námi. Viď, Míšo,“ obrátila se Marta k Mici. Mici se usmála a kývla. „Je to nesmysl, abys platil kromě tohohle domu ještě byt v Praze. A může mi pomoct s Tobiášem. A já jí zase s učením, taky mám přece ekonomku.“ Boris se s pusou plnou vánočky podíval nevěřícně na Martu. Určitě to nemyslí vážně, říkal si v duchu. Ale vypadala, že myslí. Její hlas byl klidný, věcný, bez náznaku sarkasmu, vzteku či pomstychtivosti. Bez náznaku jakékoli emoce. Stočil svůj pohled k Mici. Odpověděla mu sladkým úsměvem a zachrastila chrastítkem na Tobiáše. „Vánoce, vánoce přicházejí, šťastné a veselé,“ zazpíval do ticha hlas z rádia.