Ze života

Dnes jsem přišla do kavárny jako první. Nemám to ráda, být sama v restauračním zařízení. Ale naštěstí jsem měla s sebou čtečku. Kavárna byla poloprázdná, takže servírka u mě byla rychleji, než jsem se stihla pohodlně usadit. „Co si dáte?“, zeptala se bez většího zájmu. Potlačila jsem chuť říct něco jako „Co máte?“, protože mi samozřejmě nenabídla žádné menu. Namísto toho jsem zamumlala obligátní „Lungo s mlíkem a neperlivou vodu.“ Slečna odkvačila směrem k baru. Sedla jsem si našikmo, abych viděla na dveře i na okno a vyndala čtečku. Radim nikdy nechodí včas, určitě mám dost času učíst kus rozečteného románu. Ale Radim překvapil, než stačila čtečka naběhnout, vstoupil do dveří. Pozdravili jsme se a pokynula jsem mu, aby se usadil naproti mně. Opět se objevila znuděná slečna, tentokrát s táckem, ze kterého přendala na stolek hrneček s kávou, malou láhev vody a sklenici. Přijala Radimovu objednávku a zmizela směrem k baru.
„Jak se máš?“, zeptal se mě na uvítanou naprosto neoriginálně. „Dobře jenom, co se narodil mrňous, pořád nestíhám.“ „No jo, je to peklo, je to peklo,“ zhodnotil to svou obvyklou frází. „Máš nějaký bizarní případ, zase?“, zeptala jsem se já na to, co mě nejvíc zajímalo. Od doby, kdy jsem přestala dělat všeobecnou advokacii a věnovala se výhradně obchodnímu právu, jsem přišla o přísun neuvěřitelných historek v podobě případů svých klientů, tak je teď aspoň tahám z Radima. I když dnes mám v zásobě taky jednu storku, kterou ho zkusím trumfnout. Ale všeho do času. Na chvíli se zamyslel. „Jasně, že mám,“ rozzářil se. Těžko říct, zda proto, že mě chce potěšit, nebo proto, že se rád vytahuje. „Tomu nebudeš věřit, co to je za magora, ten můj klient. Totálně nepoučitelnej, poslouchej.“

„Asi před čtyřmi roky se na mě obrátil pan Holeček. Potřeboval zastoupení v rodině právní věci, to dělám celkem rád, tak jsem to vzal. Byl asi pět let rozvedený. Což o to, to je dneska kdekdo, ale on byl rozvedený z úplně románovýho důvodu. Přistihl svou ženu in flagranti s jiným. Jak běželo rozvodové řízení, zjistilo se, že jeho manželka je v tom. A než soud rozvod projednal, tak se dítě narodilo. Holčička Amálka. Protože se narodila ještě za manželství, platila první domněnka otcovství: otcem je manžel matky. Takže byl na matrice jako otec zapsán Holeček. Věděl o cizoložství svojí ženy, najal si tedy advokáta a zahájil spor o popření otcovství. Taky se to celkem táhlo, ale nakonec se dobrali  výsledku. Díky genetickému testu byl jednoznačný: otcem je Holeček. Takže soud pak taky rozhodl o jeho vyživovací povinnosti a o možnosti styku s dítětem. A teď pozor. Na mě se obrátil proto, že mu bývalá žena znemožňuje stýkat se s Amálkou. Tedy s tím dítětem, jehož otcem nechtěl být. Teď se naopak hlava nehlava právně bije o to, aby jím být mohl a se vším všudy, dokonce žádal svěření do svojí péče. Byl to ošklivý spor plný podpásovek, znaleckých posudků dětských psychologů a tak podobně. Nakonec jsme uhráli nějakou plichtu ani vítězství, ani úplná prohra. Amálku do své péče nedostal, ale styk mu rozšířili a matku pokutovali v rámci výkonu rozhodnutí. Během té doby, co jsem ho zastupoval, si našel přítelkyni. Místo, aby s ní žil jako každej normální člověk dneska na hromádce, tak si jí po třech měsících známosti vzal. Já mu to rozmlouval, že přeci už ví, co obnáší rozvod a tahanice o majetek a tak, ale nedal si to vymluvit. Brzy po svatbě jeho druhá žena otěhotněla. Ale potom se stalo to samé, jako před lety s první ženou, jenže obráceně. Tentokrát přistihla in flagranti Holečka jeho druhá žena s nějakou mladší buchtou. Téměř obratem podala návrh na rozvod. Dítě se narodilo sice už po rozvodu, ale pořád v dost krátké lhůtě na to, aby byl Holeček na základě zákonných domněnek otcem. Opět popřel otcovství. Já mu to rozmlouval, že v tohle případě nemá přeci ani podezření, že by spala s jiným, ale marně. No prohrál na celé čáře. A protože jeho žena byla v době rozvodu těhotná a pak na mateřský, uložil mu soud povinnost platit výživné nejen na dítě, platí i bývalé manželce. A opět mu znemožňuje stýkat se s dítětem.“  „No, to je šikula, ten tvůj klient“ prohodila jsem a pokývala hlavou. „Počkej, to ještě není všechno,“ pokračoval Radim. „Do toho všeho zažalovala Holečka jeho milenka. Ta, co s ní podváděl druhou ženu. A tentokrát o určení otcovství a vyživovací povinnosti. On jí totiž taky zbouchnul, ale rozešel se s ní ještě během rozvodu s druhou ženou, tak o tom nevěděl. Tam teď čekáme na výsledek genetiky.“

„No,“ kývám uznale hlavou, „dobrý.“ „Já má taky něco,“ nemůžu se dočkat, abych se pochlubila. „Ty máš nějak bizar případ?,“ povytáhne Radim pochybovačně obočí. „Není, to moje obvyklá agenda, to víš. V korporátním právu, obchodních smlouvách a obchodních sporech se moc bizarností neděje. Vyfásla jsem to. Byla jsem ustanovená k bezplatnému zastoupení od advokátní komory. Jednalo se o ústavní stížnost, takže případ povinného zastoupení. Stěžovatel ve výkonu trestu, bez prostředků a advokáta, tak to hodili na hrb mně. Ústavní stížnost si ten typer sepsal sám, mělo to bezmála pětadvacet stran. Po právní stránce to nemělo absolutně žádnou relevanci a ani moc hlavu či patu. Navíc na první pohled jsem zjistila, že to podal po lhůtě, takže bylo jasné, že do Brna se nepojede a zamáznou to od stolu. Ale ta storka byla dost bizar. Nejdřív jsem to nechtěla číst, když bylo jasné, že stížnost nemá šanci na úspěch, ale nakonec jsem se do toho podívala, a přečetla jsem kompletní spis, co mi dodala Vaníčkova žena, protože to bylo, jako číst šestákový román. Pan Vaníček je pán v letech, táhne mu na šedesát, invalidní důchodce, dříve pracoval jako grafik, prvotrestaný. Dopustil se podvodu a teď za to sedí na Ruzyni. To by nebylo zase tak zvláštní, ale ten podvod jako takový a celá ta historka, to je něco. Vaníček se před cca patnácti lety, nevím jak, seznámil se starou osamělou dámou. Ta dáma sice působila jako obyčejná důchodkyně, ovšem byla jedinou dědičkou rakouského šlechtického rodu. V rámci restitucí jí vrátili několik činžáků v Praze a nějaké pozemky. Sama ale dál žila v družstevním bytě v Berouně, kde bydlel i ten Vaníček s manželkou a nějak se tam po sousedsku seznámili. Vaníček té paní občas pomáhal s různými drobnostmi. Těžké nákupy, vyměnit žárovku, něco v bytě opravit a tak. Kromě něj měla v Berouně ještě jedny známé. Ti jí pomáhali hlavně s úředními záležitostmi, zejména s vyřízením těch restitučních nároků a správou majetku, co jí stát vrátil. A tahle paní před dvěma lety zemřela. Notářkou stanovená hodnota dědictví byla asi 40 milionů. Samozřejmě se musela řešit otázka, kdo je dědicem. Jak jsem už říkala, paní neměla žádné žijící příbuzné. Zanechala však závěť ve formě notářského zápisu. V ní odkázala většinu majetku té rodině z Berouna, tedy jejím jednotlivým členům, něco charitě a pár drobností, jako obrazy a starožitný nábytek, vše v hodnotě necelého milionu, Vaníčkovi. To Vaníčka asi naštvalo nebo co. Předložil soudu holografní závěť s pozdějším datem rušící ten notářský zápis, ve které odkazovala podstatnou část majetku Vaníčkovi. Ti druzí dědici jí samozřejmě zpochybnili a napadli platnost u soudu.  A ten magor ještě před skončením soudního řízení předložil notářce druhou opět holografní závěť. Měla prakticky totožný obsah, jako ta první a hlavně měla stejné datum! Chápeš, naprostý nesmysl, že by někdo ve stejný den sepsal dvě závěti vlastní rukou o téměř totožném obsahu. Platnost obou závětí řešil soud, dělali se posudky písmoznalců a v obou případech byl závěr jednoznačný: jedná se o falzifikáty. A tak si Vaníček přivodil trestní stíhání, ve kterém ho soud uznal vinným trestným činem podvodu ve stadiu pokusu. A vzhledem k výši škody, která hrozila, dostal i jako prvotrestaný šest let natvrdo. Navíc mu asi přitížilo i to, že celou dobu tvrdil, že obě závěti jsou pravé a nikdy se k ničemu nepřiznal. Tak teď sepisuje stížnosti ústavnímu soudu o tom, jak bylo zasaženo do jeho ústavou zaručených základních práv na spravedlivý proces a tak.“

„Ty jo, tak to je dobrej magor,“ zhodnotil to Radim. „Ještě jednu bizarnost ti povím,“ pokračoval. „Ale tam nevím, jak se to ještě vyvine. Zastupuju v dědickým řízení jednu paní. Je jí přes šedesát, má dvě dospělé dcery a manžel zemřel po několika infarktech. Nese to statečně, ale najednou v dědickém řízení rána jak z děla. Objevila se další dědička, třetí dcera pozůstalého. Je jí přes čtyřicet, je starší než ty dvě manželské, ale nikdo v rodině o její existenci neměl tušení. Přitom na ní prý až do její zletilosti platil výživné. Dědictví se nechce vzdát, protože prý, když neměla celý život tátu, tak ať z něj má aspoň nějaké peníze. Jenže tady je kámen úrazu. V tom dědictví není skoro žádná hotovost, nic likvidního. Jenom byt, ve kterém bydlí klientka, a chata na Sázavě, obojí měli v SJM. Takže teď by měla klientka se svými dcerami vlastnit byt, ve kterém bydlí, a chatu, na kterou jezdí, společně s úplně cizí ženskou, která je nemanželskou dcerou jejího zesnulého manžela. Jsem docela zvědav, jak se to vyvrbí.“

„No a co jinak,“ ptám se, „jak jde život.“ „Ale tak znáš to, nuda, nuda, šeď, šeď. Ostatně, jak už to tak v naší zhýčkané společnosti bývá. Budu muset běžet, mám od čtyř jednání s protistranou.“ „Jo jasně utíkej,“ kývám chápavě hlavou. Přivolá servírku, zaplatí účet a rozejdeme se. Já na tramvaj, Radim do kanceláře za rohem.