Zase prázdniny

Edu zašimralo slunce na nose. Chvíli se vrtěl, ale pak vzdal boj s novým dnem a otevřel oči. Díval se z postele na strop pokrytý trojbarevným mechem. Strop byl docela nový, tak jako celá chaloupka, postavili jí teprve loni na podzim. Vzpomínal na to, jak pomáhal při stavbě. Díky tomu teď věděl, že nad jeho hlavou je kromě vrstvy mechu také krov z pevných dubových větviček, izolační vrstva hlíny, suché jehličí a listí a nakonec zase mech. Nová chaloupka je pěkná. Jen táta, kdyby mu tak nechyběl. A také za cílem svojí dnešní první prázdninové výpravy to bude mít dál než vloni.

Na první den prázdnin se Eda těšil, jako každý rok. Letos ještě možná o něco víc. Myslel na to, jak se loni v létě seznámil s Cyrotónou. Cyrotóna je od velkých lidí, ale není jako oni. Vidí Edu a vidí i všechny jeho kamarády, příbuzné a ostatní obyvatele vesnice. To velcí lidé většinou nevidí. Cyrotóna je teď jeho kamarádka a o prázdninách by měla zase přijet. Musí za ní zajít, protože Cyrotóna  poté, co se přestěhovali, neví, kde Eda bydlí.

Vyskočil z postele, oblékl si krátké kalhoty a košili a vešel do kuchyně.
„Dobré ráno, mami,“ pozdravil maminku a rozhlížel se, jestli je ještě někdo doma.
„Dobré ráno, Edo,“ podala mu maminka žaludovou misku plnou borůvkové šťávy a obilnou placku.

Po snídani vyběhl z domu a zamířil k vedlejší chaloupce se střechou z vázaného kapradí. Zaťukal na dveře a za chvilku vykoukla z okna rozcuchaná zrzavá hlava kamarádky Dorotky. Společně zašli pro Magdu a Káju, ti bydlí v jedné chaloupce, protože jsou sourozenci. Nakonec se zastavili pro Vikyho, který bydlí až na konci vesnice.
„Jdeme za Cyrotónou,“ zavelel Eda.
A šli.

Po drahné chvíli pochodu lesem došli až k drátěnému plotu a u něj se zastavili. Eda naslouchal a nakukoval skrz drátěná oka dovnitř, aby zjistil, zda tam někdo je. Za drátěným plotem byl ještě živý plot, takže na zahradu moc vidět nebylo, ale pidižvíci si věděli rady. Chvíli poslouchali za plotem, zda neuslyší hlasy. Kde nic, tu nic. Protáhli se skulinkou pod nadzvednutým pletivem drátěného plotu, prolezli křovisky toho živého a už jsou na zahradě. Rozhlíží se, ale nikde nikdo. Cyrotóna tu není. Co teď?
„Zkusíme počkat,“ rozhodl Eda.
Čekali a čekali, ale nikde nikdo. Prošmejdili celou zahradu, nikde ani známka, že by tu v poslední době někdo byl.
Najednou se jim nad hlavičkami skoro zatmělo a na trávník začaly dopadat těžké kapky vody.
„Prší!“ vykřikl Viky. „Jdeme se schovat“.
Utíkali stejnou cestou, jako přišli, zpět k lesu. Sotva se ukryli pod spodní větve malého smrčku za poslední chatou, už se rozpršelo naplno.

Cyrotóna seděla v pokoji a zírala z okna. Venku pršelo. Z nebe padaly celé provázky deště. Podívala se směrem k Žižkovu. Věž vysílače vůbec nebyla vidět, jak jí zakryl závěs z dešťových provázků. Jejich ulicí se dolů valil proud vody a v kanálu před vchodem do domu to bublalo. Cyrotóna přemýšlela, kam všechna ta voda odteče. Něco skončí určitě v kanále a ve stokách pod městem. Ale tam se přeci všechna ta voda z ulice nemůže vejít, je jí moc. Tak zbytek asi odteče do Rokytky a Rokytkou pak do Vltavy. Ano, to bude ono.

Cyrotóna byla smutná. Je první den prázdnin a ona sedí doma v Libni a kouká z okna. Na krku obklad a musí polykat třikrát denně antibiotika. Ani pro vysvědčení si nemohla jít, šla jí ho vyzvednout máma. Achjo. Najednou zaslechla z obýváku tlumený hovor. Pozor, když si rodiče takhle potichu šuškají, je to obvykle něco, co se nemá dostat k jejím uším. Po špičkách došla ke dveřím pokojíku a opatrně je pootevřela tak, aby v nich byla jen úplně malá skulinka. Ke škvíře přitiskla ucho.
„Jak jí je?“ ptal se táta.
„Už celkem dobrý. Pozítří dobere antibiotika a jdeme k doktorce na kontrolu. Tak snad to bude v pohodě,“ odpověděl mámin hlas.
„No a co pak?“ pokračoval táta.
„Pak asi pojedeme na chatu, jako obvykle.“
Cyrotóna si tak trochu poskočila radostí a mimoděk se usmála. Hurá, na chatu, pomyslela si.
„I když tedy nevím, po tom loňsku,“ pokračovala máma.
„Co se dělo loni?“ zeptal se táta.
„Si to nepamatuješ? Pořád lítala někam do lesa a vůbec nevím proč. Budu jí muset letos víc hlídat. Kdoví, s kým tam co kutila.“
„Jo, jasně,“ zaznělo v odpověď.
Podle tónu hlasu Cyrotóna odhadovala, že táta si čte noviny a už nejspíš ani neví, na co odpověděl. Pak už bylo v obýváku ticho.